V žudrovém domě s parádním pokojem
Do Lysovic sice můžete dojet celkem rychle po odbočení z dálnice D1 mezi Rousínovem a Vyškovem, ale jinak je to spíše odlehlá a klidná vesnice, tak trochu ztracená v mírně zvlněné krajině Litenčické pahorkatiny. Není to až tak chalupářsky atraktivní oblast, a pokud se v téhle části Moravy někdo poohlíží po rekreační nemovitosti, zamíří spíše na druhou stranu dálnice. Tam se zvedají kopce Drahanské vrchoviny, které jsou ostatně z Lysovic na dohled, a hned na jejich úpatí najdete třeba Olšany proslavené Bolkem Polívkou. V každém případě je sem jen kousek cesty z Brna, což bylo před lety důležité i pro Stanislavu. S čerstvým řidičákem a zděděným trabantem tehdy hledala místo, kam by vyvezla rodinu na čerstvý vzduch z brněnského paneláku.
Barevný odstín fasády je atypický i mezi ostatními žudrovými domy
Domy z jiného světa
Lysovice jsou už na první pohled hezkou vesnicí s necelými třemi sty obyvatel. Jak už to u tradičních jihomoravských sídel bývá, tvoří je jedna hlavní ulice řadových domů vystavěných kolem rozlehlé zatravněné návsi. Domy jsou veskrze hezké a pěkně opravené, na některých je vidět kus historie a osobitý otisk lidové architektury z časů, kdy většina domů sloužila jako zázemí soukromého zemědělského hospodaření.
Přes žudro se v tomto případě moc často nechodí, do domu se vstupuje hlavně přes vrata do dvora
Pozornost však upoutá několik stavení už na pohled odlišných nejen od převažující zástavby v Lysovicích, ale i od venkovských chalup kdekoli jinde v Česku. Ty domy vypadají, jako by sem nepatřily. Ale zároveň je jich tu tolik, že jejich přítomnost asi nebude náhodná. Lysovice totiž patří mezi několik obcí na Vyškovsku, kde se zachovaly unikátní žudrové domy. Kdysi je tu začali stavět němečtí kolonisté. Ne ovšem jako kopii stavení, na která byli zvyklí z původní bavorské domoviny, ale jako zcela originální a do té doby nevídaný typ domu, inspirovaný pravděpodobně architektonickými prvky odněkud z podunajské oblasti.
Jeden z mnoha ozdobných detailů, které doplňují dvůr a zahradu
Chlévy a stáje už dávno neslouží svému účelu, ale k usedlosti neodmyslitelně patří
Parádní pokoj v domě hrůzy
„V devadesátém roce mě jedna kolegyně upozornila na možnost koupě chalupy v Lysovicích. Ale byl to jiný dům než naše dnešní chalupa,“ vzpomíná Stanislava ve stínu slunečníku uprostřed dvora, který za léta usilovné práce proměnila v překrásnou relaxační zahradu. „Až tady jsem objevila tenhle dům. A odmítla jsem vidět, že je tam propadlá střecha, shnilá okna, třicet traktorových vleček nepořádku a zasypaná studna. Protože i přes celkově otřesný stav, ve kterém se kdysi krásné zemědělské stavení nacházelo, zůstala uvnitř zachovaná místnost, které se říká modrá cimra,“ popisuje majitelka.
Ze dvora je skrze krásně ošetřené jehličnany vidět do zahrady, za kterou se rozprostírají pole
Tou modrou cimrou byl takzvaný parádní pokoj, který zůstával po většinu časů zamčený a kam se nechodilo. Majitelé venkovských domů uchovávali takové prostory jako reprezentační místnost pro uvítání vzácné návštěvy nebo mimořádné příležitosti rodinných oslav. A snad i díky této silné tradici zůstala „modrá cimra“ zachovaná i v domě, který jinak zoufale chátral, zatímco se jeho předchozí majitel uprostřed vzrůstajícího zmaru postupně upíjel k smrti.
„Na začátku to tady opravdu nebylo jednoduché. Nebyl tu ani suchý záchod, nebyl tu vlastně vůbec žádný záchod. Ale já jsem viděla zachovalá kachlová kamna v kuchyni a ty krásné výmalby, u nichž ani dodnes nevíme, kdo byl jejich autorem,“ říká Stanislava. Ale zdůrazňuje, že do Lysovic jezdili všichni už od samého začátku velmi rádi. Děti tam trávily víkendy spíše prací, ale na chalupu nezanevřely. Potvrzuje to ostatně i jedna z chalupářčiných dcer, která jí na chalupu pravidelně přiváží i nedávno narozeného vnuka.
Po obytné části usedlosti dostanou novou střechu i hospodářské budovy
„Ještě než zchátral, sloužil dům jako zemědělské stavení. Byly tu chlévy pro hospodářská zvířata, dvůr byl proto vydlážděný kameny. Nikde žádná tráva. Všechno bylo přizpůsobeno pro praktické potřeby rodinného statku. I přes hrozný stav v době, kdy jsme chalupu kupovali, tady byly stopy původního využívání stále patrné,“ vzpomíná majitelka.
Přestože je v chalupě ústřední topení, zdrojem tepla jsou většinou kachlová kamna
S památkáři vycházím
V domě bylo potřeba opravit či přestavět úplně všechno a práce stále pokračují. Z chalupy i dvora vyvezli noví majitelé zmíněných třicet plně naložených vleček odpadu. „Peněz nebylo nazbyt, takže se vše budovalo postupně a za pomoci místních řemeslníků, často i formou vzájemné výpomoci. Postupně se dělala nová střecha, nová okna, vodovod, topení. Pracovali jsme tu s manželem, holky pomáhaly,“ říká Stanislava.
Kuchyň důsledně laděná do modré a bílé tvoří přirozený střed obytné části domu
Z chalupy postupně zmizel nepořádek a četné stopy někdejšího hospodářství. Z neutěšeného dvora se stala uzavřená zahrada s průhledem do sadu, se skalkami, s pohodlným venkovním sezením, opečovávanými jehličnany a kamennými architektonickými prvky.
Dům je z větší části rekonstruovaný i uvnitř, ale některé prostory oprava teprve čeká. Patří mezi ně i zmíněná modrá cimra, ve které byly původně poněkud necitelně vysekané rozvody elektroinstalace.
Krásné malby na stropě i na stěnách zůstaly v domě jako zázrakem zachované
„Dům je památkově chráněný a památkáři tady průběh prací hlídají, ale já s nimi nemám žádný problém,“ připomíná Stanislava. „Vlastně ani nemám zájem a chuť dělat tu cokoli moderního, co by bylo v rozporu s jejich požadavky. Řadu prací mi tady navíc pomáhá dělat pan Vlček z dalšího žudrového domu odnaproti. Zabývá se profesionálně prací s přírodními stavebními materiály, zná tradiční technologie, umí pracovat například s hliněnými omítkami. Obnovoval tady třeba typické původní dekory v omítce, které se dělaly ručně, pomocí prstů.“
V parádním modrém pokoji, kam se jen tak někdo nedostane, zaujme návštěvníka kromě samotné výmalby stěn a stropů i krásná sbírka panenek, rozmístěná na starožitném nábytku. „To je takový můj koníček. Sbírku postupně rozšiřuju, zvláště formou nákupů na bleších trzích a burzách v Rakousku, kde nakupuji do chalupy i další dekorativní předměty,“ říká Stanislava.
Malovaný pokoj doplňuje sbírka panenek, která působí, jako by tam patřila odjakživa
K tomu je třeba na vysvětlenou dodat, že majitelka chalupy žije už několik let ve Vídni. Do Lysovic je to z rakouské metropole necelé tři hodiny cesty a chalupářka už se těší, až bude konečně hotová vídeňská dálnice, která cestu ještě o něco zkrátí. Svou chalupu miluje, dojíždí do Lysovic v každé volné chvíli, ale o trvalém přestěhování neuvažuje. „Je tady krásně hlavně od jara do podzimu. Pak to tady zazimujeme, temperujeme místnosti radiátory a těšíme se, až budeme moci zase přijet,“ říká Stanislava. A zdůrazňuje, že ústřední topení je sice dobré k tomu, aby dům přes zimu nepromrzal, ale teplo z kachláků v kuchyni je nenahraditelné. Není důvod tomu nevěřit. Z kuchyně útulně vyladěné do modro-bíla a provoněné bábovkou se člověku vůbec nechce odcházet.
