Foto: Vladimír Hájek
Roubenka, která stárne do krásy
Přiznávám, že s roubenkou to láska na první pohled nebyla. Vypadala zamračeně a přístavek s trojdílným oknem ten dojem kazil ještě víc. Přesto jsme se ale rozhodli, že se na ni pojedeme podívat. Až při osobní návštěvě na nás zapůsobil genius loci. Když jsme si dům prohlédli zblízka, okouzlilo nás několik krásných detailů pro-svítajících pod vrstvami novodobých úprav, barvy a sololitu a uvěřili jsme, že by se z ní dala vybudovat chalupa, o jaké jsme snili. Později jsme se dozvěděli, že roubenka pochází z roku 1812 a po celou dobu její existence ji vlastnila jedna rodina. Na jejím místě navíc kdysi bylo jedno z nejstarších osídlení obce, proto se zde říká „Na Hrádku“. To nás utvrdilo v tom, že tohle místo je prostě ono.
Foto: Vladimír Hájek
Rekonstrukce na spadnutí
I když červeno-bílé pruhy roubení budily zdání, že je všechno v pořádku, některé trámy už měly to nejlepší za sebou, začínal se propadat krov, zdi trápila vzlínající vlhkost a zatuchlý interiér byl obyvatelný jen při pořádné dávce dobré vůle. Zkrátka šlo o typické neduhy starých domů. Bylo jasné, že chalupu čeká celková rekonstrukce. Na to jsme byli celkem připraveni a rozsah prací nás až tak nepřekvapil. Když si však s manželem dnes vzpomeneme na náš první rozpočet, vždycky dostaneme záchvat smíchu. To ale až s odstupem času. Pravdou je, že jsme od začátku měli velké obavy, abychom si pořízením takového statku neukousli příliš velký krajíc a abychom zvládli opravy dokončit.
Foto: Vladimír Hájek
Tak trochu klika
Hned na začátku jsem oslovila odbornou firmu, která se specializuje na rekonstrukce památkově chráněných objektů. Byli jsme rádi, že měli na věc podobný pohled jako my, protože předtím jsme si museli od jiných „specialistů“ několikrát vyslechnout, že takový barák by bylo lepší zbourat. My jsme ale chtěli co nejvíce původního ponechat a opravit, vyměnit jen to nejnutnější. A to se také stalo. Když byly některé trámy okousané od tesaříka či od červotoče, poradili nám, jak je ošetřit, abychom je mohli zachovat. Krov, který se pod tíhou pálených tašek rozvlnil, zpevnili a vyztužili, aby vydržel větší zátěž. Starý zdobený štít sejmuli, očistili, doplnili opadané ozdoby a nahradili to, co už nešlo zachránit.Věděli jsme ale, že kdybychom ve spolupráci pokračovali, neměli bychom dost peněz, abychom mohli dům opravit celý. Do dalších prací jsme se tedy pustili na vlastní pěst s tím, že některé uděláme sami a na ty odborné seženeme místní řemeslníky. Spoustě věcí jsme v průběhu času přicházeli na kloub, protože hlavně tradiční stavební postupy už dnešní zedníci v repertoáru nemají. Bylo ale nesmírně zajímavé sledovat, jak promyšlené jsou všechny konstrukce a kolik předností mají tak prosté materiály jako dřevo, sláma a hlína.
Foto: Vladimír Hájek
První sezóna
Hned potom, co jsme nechali opískovat červenou barvu z vnějších trámů, přišlo na řadu velké téma každého majitele roubenky, jak vyplnit spáry mezi roubením. Někde byly dosud původní výplně z hlíny a žitné slámy obílené mnoha vrstvami vápenného nátěru, místy byly nahrazené cementovou maltou. My jsme se rozhodli, že do spár vrátíme hlínu. Přece jen tam vydržela více než dvě stě let, což se nám zdálo jako dostatečný důkaz kvality.
Vymazávky, které držely dobře, jsme jen opravili. Ty uvolněné jsme včetně slámy nechali rozmočit ve vodě a znovu jimi mezery zaplnili. Problém však nastal, když původní směs došla. Kupovat pytlovanou hlínu kdoví odkud nám připadalo jako nesmysl, když ve spárách byl s největší pravděpodobností jíl získaný při hloubení sklepa. Začali jsme tedy experimentovat s materiálem, který jsme vykopali na zahradě. Fungovalo to perfektně, ale po kouskách jsme raději vyzkoušeli několik variant směsi s pískem a různé hustoty a první zimu čekali, co to udělá. Zajímalo nás, jak moc hlína po vysušení popraská, zda je lepší spáry plnit po vrstvách, či najednou. Žitnou slámu jsme našli ve stařičkých slamnících na půdě. Tím jsme měli na několik měsíců o zábavu postaráno a musím přiznat, že mě tahle práce opravdu bavila, i když byla nekonečně zdlouhavá.
Oči domu
I když od začátku roubenka nevypadala úplně zle, něco na ní nesedělo. Byla to moderní okna. Jak jsme zjistili z několika málo starých fotografií, některá pocházela už ze třicátých let. Byla ale větší než ta, která byla osazena kdysi, a domu zbytečně ubírala na kráse. Obnovili jsme tedy trámkové zárubně, díky kterým se okna opět dala zmenšit. Že musí být špaletová s otevíráním dovnitř a ven, o tom nebylo pochyb. Inspirací pro jejich správné proporce byla nalezená okýnka z půdy. Šikovný truhlář je vyrobil z letitého jasanu, který si tchán nechal nařezat a léta ho schovával, že se jednou bude hodit. A nám se hodil přímo náramně.
Kromě oken jsme na půdě nalezli i staré dveře, které jsou tak malé, že se člověk musí sklonit, aby se při průchodu neuhodil do hlavy. Oboje jsme do chalupy vrátili. Jedny vedou do malé roubené ložničky, druhými se vstupuje do zahrady. Je k nevíře, jaké divy taková jednoduchá změna s domem udělá.
Foto: Vladimír Hájek
Sbíráme nábytek i příběhy
Tím, že vnitřek roubenky během let prošel několika rekonstrukcemi, se z interiéru nezachovalo skoro nic. Žádná kachlová kamna, žádná černá kuchyně, žádné kamenné podlahy a starého nábytku spíš poskrovnu. To mi sice bylo trochu líto, ale mělo to i své výhody. Při výběru všech materiálů, zařízení i dispozice místností jsem měla úplně volnou ruku. A o to více si považujeme toho, co starého nám tu zbylo, ať už je to dřevěné schodiště, hliněný strop, plátované kované dveře do sklepa, nebo vestavěná skříňka v kuchyni.
Materiály jsem vybírala takové, které už mají buďto něco za sebou, nebo přirozeně stárnou do krásy. Masivní dřevo na podlaze jsme jen natřeli olejem a půdovky z demolice jiného domu v síni působí, jako by tu byly odjakživa. U většiny nových zařizovacích prvků jsem ale volila moderní kousky, které na sebe nestrhávají pozornost a nechávají v prostoru vyniknout ty, na nichž zanechal stopy zub času. Nějaký nábytek jsme posbírali na půdě, některé kousky k nám doputovaly i se svým příběhem. Třeba kuchyňskou kredenc nám věnovala kamarádka mojí maminky, když prodávala dům, ve kterém její babička provozovala hospodu. Tam kredenc stávala za výčepem a byly v ní vyrovnané půllitry. Na místě toho domu už dnes stojí novostavba, ale skříňku jsme nechali opravit a bude sloužit dál.
Tři pokoje stačí
Světnice bývá srdcem celé chalupy. Stejně je tomu i u nás, a tak zde nesmí chybět velký stůl a kamna, která v zimě vytopí celé přízemí a praskající oheň se postará o příjemnou atmosféru. Na ni navazuje prostorná ložnice, která je díky orientaci na jih nejsvětlejší místností v domě. Další pokoj je v patře, ten ale využíváme málo. Na chalupu rádi zveme návštěvy a bývalý vejminek jsme proto zařídili jako samostatnou část i s malou kuchyňkou a koupelnou. Když za námi přijedou kamarádi, mají u nás své pohodlí se vším všudy.
Foto: Vladimír Hájek
Zahrada s tajemstvím
Roubenku obklopuje ještě velká zahrada. Drátěný plot jsme vyměnili za plaňkový z ručně osekaných kmenů malých smrčků, moderní plechová vrata nahradila dřevěná brána, ale květiny v předzahrádce jsme si nechali. Sezónu zahajuje koberec sněženek a bledulí, pokračují modřence s narcisy. Na začátku prázdnin ji ovládnou růžové pivoňky, kterým se tu evidentně daří už mnoho let. Doplnila jsem je ještě o spoustu dalších bylinek a trvalek, abych si pohled na barevný záhon mohla užívat od jara do podzimu.
Pozdní léto zdobí echinacea a rudbekie a jako poslední rozkvétají sasanky a astry pod zápražím.
Zatímco před domem kvetou trvalky, za pískovcovým chlévem je velká zahrada se vzrostlými stromy. Díky nim má své tajemné kouzlo a zádumčivá atmosféra obzvlášť v létě působí jako balzám na duši. Kmeny, co se větví nízko nad zemí, milují hlavně děti, protože jim poskytují vítanou příležitost ke šplhání po stromech a k dalším hrám. Moje nejoblíbenější místo je na zápraží s výhledem na kostelní věž nebo na houpací síti pod vrbou.
