Kvetoucí polokeře

Polokeře jsou vytrvalé rostliny, jejichž spodní části stonků dřevnatí a horní bylinné se každoročně zjara obnovují a po sezoně odumírají. Nejde tedy o malé keříky, jako jsou třeba vřesy nebo tymián, jejichž nadzemní část v zimě neodumírá, a to ani částečně. Polokeře navíc při dobré péči vydrží na daném místě řadu let a v záhonech či na skalkách se tak na dlouhou dobu stávají stabilním prvkem. Svým charakterem prozrazují, že pocházejí mnohdy z chudých, někdy přímo nehostinných míst, díky čemuž jsou odolné a nenáročné.

Bez řezu se neobejdou

V místech původního výskytu bývá dlouhověkost některých polokeřů, například kručinky, často zajištěna pravidelnou obnovou po spásání zvířaty. Bez spásání by keříky nebyly tak bohaté, a proto je třeba ho opakovaným řezem napodobit. Bez něj by rostliny za dva tři roky prořídly, méně by kvetly a dřevnaté nekvetoucí části stonků by postupně převážily nad mladými výhonky. Snížilo by se tak nejen jejich kvetení, ale i celková životaschopnost – bez řezu by polokeře rychle stárly a postupně odumřely. Tento jev je výrazný například u oblíbených levandulí, které jsou bez zásahu zahradníka brzy proschlé, dřevnaté, odspodu vyholené a „nohaté“. Až na výjimky se polokeře snadno množí, a to semenem nebo řízky.

Hnojit, nebo ne?

Polokeře jsou nejčastěji doma na sušších, chudších půdách, jsou tedy na nedostatek živin dobře aklimatizovány. Zvláště aromatické rostliny a léčivky naopak hnojením a štědrou zálivkou ztrácejí aroma i odolnost. Pro polokeře je tedy nejdůležitější vybrat takové místo, které jim bude vyhovovat z hlediska oslunění a pH půdy. Potom už můžete jejich hnojení prakticky pustit z hlavy.

Devaterník velkokvětý (Helianthemum grandiflorum)

Devaterník patří do málo známé čeledi cistovitých (Cistaceae), jejíž zástupce najdete převážně ve Středomoří. Jsou pro ně typické výrazné barevné pětičetné květy s nadýchaným chomáčkem tyčinek v jejich středu. Květy mohou být bílé, žluté, cihlové, oranžové i červené, vydrží zpravidla jen jeden den, ale je jich veliké množství. Listy na rostlině zůstávají i přes zimu. Devaterník se v našich krajích často pěstuje na skalkách, které dobře simulují slunné a teplé svahy jejich původního domova. Hodí se i na terásky a zídky nebo na suťoviště.

Perovskie pelyňkovitá (Perovskia abrotanoides)

Výjimku mezi spíš menšími keříky představuje velkolepá perovskie. Někdy se jí říká také ruská šalvěj. Pokud má tato rostlina dost místa, doroste vám po ramena a do šířky vám na ni náruč nestačí. Jednotlivé kvítky perovskie nejsou nijak zajímavé, ale jako celku si rostliny všimnete na první pohled. Je dobré ji kombinovat s kontrastními barvami i rostlinami, jako jsou růže, záplevák, třapatky, janeby nebo omany. Nevynikne naopak se vzdušnými strukturami a jemnými květy, jaké mají třeba šater, kontryhel, šanta nebo zlatobýl. Daří se jí na slunném místě s propustnou sušší půdou.

Netvařec křovitý (Amorpha fruticosa)

Netvařec je rostlina spíš zajímavá než pohledná. Pochází ze Severní Ameriky a její latinský název znamená „bez podoby“. Jméno popisuje skutečnost, že ač tyto rostliny patří mezi bobovité, které mají výrazné květy, nenajdete u nich typické součásti květů – křídla a člunek, zůstala jen pavéza. Je zajímavé, že i když jsou květy netvařce nenápadné, milují je včely i motýli. Rostlina snáší dobře znečištění vzduchu, a proto se hodí do zahrad, které sousedí se silnicemi. Má také pevné kořeny, které ji předurčují na erozí ohrožené svahy. Půdu upřednostňuje nepřemokřenou a na slunci a množí se snadno semeny i řízky.

Třezalka kalíškatá (Hypericum calycinum)

Znáte ji asi spíše z parků, ale pokud máte velkou zahradu, není důvod si třezalku kalíškatou nevysadit. Tato rostlina pochází z Turecka a jen podle miskovitých květů poznáte, že je příbuzná s naší známou třezalkou tečkovanou. Vytváří slabě rozložitý keř, který se na stanovišti rozrůstá pomocí podzemních výběžků. Může tvořit i náhradu trávníku nebo podrost pod vyššími dřevinami. Rostlina nemá ráda úpal, lépe se jí daří v polostínu, půdu by měla mít sušší až mírně vlhkou. Snese i hluboký řez, za silných mrazů mohou její stálezelené listy trpět mrazovými popáleninami.

Dobromysl obecná (Origanum vulgare)

Dobromysl je původní domácí druh ze suchých výslunných míst. Podobně jako yzop dává přednost vápenitým půdám a vytváří statné trsy, které mají charakter polokeře. Výhony dorůstají až do výšky 80 centimetrů, stonky se hojně větví a dřevnatí. Drobné květy tmavě růžové barvy jsou nahloučeny na koncích stonků. Dobromysl je univerzální zahradní rostlina – je možné ji využít jako okrasnou, její nať se využívá v kuchyni, je medonosná a do zahrady přiláká hmyz a motýly. Podobné všestranné použití má i další druh ze stejné čeledi, ožanka kalamandra (Teucrium chamaedrys) se sytě růžovými květy.

Pivoňka křovitá (Paeonia suffruticosa)

Dřevité pivoňky, jak se jim také říká, představují pýchu každé zahrady. Dříve byly velice oblíbené, dnes je ze zahrad vytlačují klasické zahradní pivoňky, které se snadněji množí dělením. Dřevité pivoňky jsou mohutné keře dorůstající až do výšky 150 centimetrů. Mají nádherné květy, u některých kultivarů jsou široké i přes dvacet centimetrů. Vždy potřebují místo na plném slunci a dost prostoru, půda by měla mít dostatek humusu a kyselé pH. Dřevité pivoňky se množí nejčastěji kořenovými řízky, což je v domácích podmínkách dost obtížné, je proto lepší rostliny zakoupit v zahradnictví.