Zvelebování zahrady tady nebude u konce pravděpodobně nikdy, vzhledem k nevyzpytatelnému potoku...

Konec dobrý, všechno dobré

Chalupa byla jejich velkým snem. Bydleli v pražském paneláku v bytě 2+1, který jim byl těsný, měli dvě skoro dospělé dcery a tři roky jezdili po republice a hledali. Ale buď se jim místo nelíbilo, anebo byla nabízená nemovitost nad jejich finanční možnosti. Když přišla revoluce a po ní se otevřely hranice, vydali se autem na výlet ke známým do Mnichova. „Ti nás požádali, zda bychom jim na svoje jméno nekoupili chalupu. Hned jsem si vzpomněla, že manželovi mé sestry nedávno zemřel otec, a po něm prý na jihu Čech zbyl domek. Snad v krásném místě, v údolí uprostřed lesů a luk, s potůčkem, osázeným vrbičkami, a s velkou zahradou, které dominuje starý ořešák. Cestou domů mě napadlo: a co kdybychom si jej koupili pro sebe? Míla si konečně bude moci zařídit kulečníkový sál a budeme chalupařit, zahradničit a houbařit. Celý zbytek cesty jsme společně snili…“ vtáhla nás do příběhu Hanka Jirsová. „Sotva jsme přijeli domů, bylo půl jedné v noci, zavolala jsem švagrovi a sestře a po telefonu – aniž bychom dům viděli – jsme koupi chalupy dohodli.“ Protože Jirsovi z vyprávění věděli, že objekt je dost zchátralý, měli v plánu najmout místní zedníky, kteří jim pomohou za rozumnou cenu chalupu opravit.

Chalupa po Němcích

Trvalo skoro rok a půl, než se koupě po ukončení dědického řízení uzavřela. Ten čas ale Hanka a Míla rozhodně netrávili s rukama v kapsách. Na chalupu, ležící 20 km od Českého Krumlova a 150 km od Prahy, jezdili každý víkend. V domě nejprve zobytnili jednu místnost, také koupili kotel na dřevo na ohřívání vody a z tašek a cihel Míla v kůlně postavil provizorní sprchový kout. Na žádný větší komfort zatím nemohli ani pomyslet. Jediné, co si pořídili, byla nová kamna do pokoje, lednička a dvouplotýnkový vařič.

Jirsovi odhadují, že koupili stavení pocházející přibližně z let 1823 až 1835. Původně mělo obdélníkový půdorys (na který byl přilepen sklípek) a patřilo sudetským Němcům. „V poválečných dokladech o jejich odsunu jsme našli soupis zabaveného ,nepřátelského‘ majetku. Museli to být velmi chudí lidé a odsun pro ně musela být strašná rána,“ uvažuje Míla. „Bylo tam napsáno: jedna koza, jeden šicí stroj a nádobí. K chalupě patřilo políčko, které bylo tady, v malé pohraniční vísce o pár číslech, jediným zdrojem obživy. Když jsme se vžili do toho, jak jim tenkrát muselo být, bylo nám velmi smutno.“

Za dalších majitelů, v padesátých letech, byla k domu přistavěna stodola a dřevník. Od roku 1963 dům vlastnil otec Hančina švagra, který jej užíval jako víkendovou chalupu. V domě byl jediný pokoj, v němž se dalo žít, za ním byla komora se vstupem do sklípku, vpravo od předsíně pak černá kuchyň a vedle malá kuchyňka. Do chléva se vcházelo dalšími dveřmi ze zápraží.

K chalupě vedla od silnice polní cesta, která končila u brány do zahrady sousedů. „Pokud si dobře vzpomínám, rostla tu kopřiva na kopřivě,“ opravuje Hanka mojí představu krásné zahrady. „Polorozpadlý plaňkový plot byl přivázán na jednom místě k ořešáku páskem z kalhot. Já, nic netušíce, jsem jej sundala a plot se poroučel k zemi. První rok jsem plela plevel i s kytkami, protože jsem nepoznala, co je co,“ přiznává s úsměvem chalupářka.

Pro tři vnoučata není jahod nikdy dost…

Když může být ještě hůř

„Jezdili jsme sem každý víkend a přiváželi věci – co nám kdo dal,“ Hanka zavzpomínala na rok 1990. „Jednou jsme potřebovali zajet do německého Pasova, abychom reklamovali vrtačku. V plánu bylo samozřejmě jet odtamtud rovnou na chalupu, takže jsme měli jako vždy auto plné až po střechu. Když jsme se vraceli, spokojení, že reklamace dopadla dobře, na hranici nás zastavili celníci a donutili nás všechny ty staré krámy vyložit – hrnce, povlečení, šatstvo, konev, hadry… Špatnou němčinou jsem se pokoušela vysvětlit, že jedeme na chalupu. To byla ostuda!“ vypravuje jednu z humornějších situací naše hostitelka.

Později však manželům Jirsovým už moc veselo nebylo. „Zjistili jsme, že vlastníme jen část zahrady, druhou polovinu jsme museli odkoupit od dalšího majitele. Peníze chtěl hned, a protože ceny všeho, tedy i nemovitostí, za poslední dva roky prudce stouply, padly na to všechny naše úspory a ještě jsme si museli půjčit. Nestouply však jen ceny stavebních pozemků a materiálů, ale i cena práce. Zedník již nestál padesát korun na hodinu, ale minimálně dvakrát tolik. My jsme neměli na zedníka a viděli jsme, že sami nemáme sílu dát to dohromady, protože Míla je tak pečlivý, že jedno okno natírá rok, než je podle jeho představ,“ prožívá chalupářka ještě teď tehdejší zoufalou situaci a pokračuje ve výčtu vršících se nepříjemností. „Stará škodověnka nám dosluhovala a do toho jsem v rámci reorganizace v podniku přišla o místo. Vůbec jsme nevěděli, co budeme dělat, protože jsme při koupi chalupy slíbili, že ji neprodáme a že zůstane v rodině.“ Tady byla každá rada drahá. Kdo ví, jak by si tehdy Jirsovi poradili, kdyby se nestal doslova zázrak.

Architekti Beránkovi respektovali přání majitelů zachovat chalupu v původním stylu, ale s moderním a prakticky řešeným bydlením

Nečekaný obrat

V tom nejhorším období, kdy nevěděli kudy kam, jim spadlo do klína dědictví. V rámci restitucí jim byl navrácen majetek po Mílově mamince, o němž neměli tušení. Po jeho prodeji si nejdříve koupili novější auto, zaplatili dluhy a zbytek investovali do chalupy. Najali architekta, chalupu vyklidili, na zahradě si postavili obrovský kempingový stan, kam dali postele a ledničku, a klíče od chalupy předali stavební firmě Sixl.

„Po týdnu z chalupy zbyly jen tři obvodové zdi, mezi nimiž stál bagr. Už za pět měsíců jsme slavili kolaudaci,“ spočítal Míla a dodal: „A věřte, že bylo co slavit. Výsledek předčil naše očekávání.“

Chalupa je dnes zděná, izolovaná, zvenku s tepelně izolačními omítkami, střechu pokrývají betonové tašky Bramac. Do domu byla přivedena voda, odpady jsou svedeny do žumpy. Dům se vytápí kotlem na dřevoplyn, z něhož je rozvedeno ústřední topení – v patře jsou radiátory a v přízemí teplovodní podlahové topení. Alternativně je možné topit i elektrickým kotlem, což se využívá jen na přitápění a temperování chalupy v zimě. Teplou vodu na mytí ohřívá elektrický bojler. Dispozice uvnitř domu doznala změn. Vlevo od vstupních dveří zůstal obývací pokoj, kterému dnes vévodí krb, za ním je kotelna se vstupem do sklípku. Část napravo, bývalý chlév, byla v půdorysu rozšířena o přístavbu z padesátých let, která sloužila jako dřevník. Mohla tak vzniknout pohodlně velká kuchyně s jídelním koutem a spíží. V místě bývalé kuchyně je záchod a koupelna se sprchovým koutem, vedle pak pokoj pro hosty. Tam, kde bývala černá kuchyň, jsou dnes schody do podkroví. Pod střechou je velká společenská místnost s kulečníkem, ložnice majitelů, pokoj pro vnoučata, malá kuchyňka, šatna a ještě velká koupelna se sprchovým koutem, s vanou, dvěma umyvadly a s WC.
Během stavebních úprav bylo opraveno i zápraží z placáků, navezených z okolí, a tam, kde bývala stodola, vznikla garáž s dílnou. Znovu postavená kůlna uzavírá soukromý prostor dvorku. Po dokončení stavebních úprav ještě před plánovanou kolaudací si Jirsovi vzali týden dovolenou. „Během ní jsme chalupu téměř kompletně zařídili. Konečně byla v pořádku a my se mohli pustit do zahrady a likvidace zbytků stavebního dřeva.“

Potůček nevypadá nijak nebezpečně, že?

Zahrada podle pravítka

Možná to vypadá, že chalupáři nemuseli hnout prstem. Ale tak to není. Míla sám spočítal a navrhnul krb, který postavil s pomocí zedníka. Funguje bezchybně. Leccos bylo potřeba dodělat, natřít a hlavně je čekala zdevastovaná zahrada.
Za potokem byl travnatý svah. Chalupář jej sám odkopal a nahradil kamennými zídkami, na které musel přivážet desítky koleček kamenů z okolí. Každý placák měl třikrát čtyřikrát v ruce, než jej usadil na pravé místo. Původně měl v plánu vybudovat tady ohniště a u něj posezení. Vzhledem k tomu, že stejně všichni raději sedí u krbu, z toho ale sešlo. Hanka se zatím naučila poznávat a pěstovat kytičky a zeleninu, které dnes má – jak sama říká – někdy upečované až k smrti.

Kachlová kamna postavil pan Čermák z firmy MK – Kachlová kamna

Zvelebování zahrady tady nebude u konce pravděpodobně nikdy, vzhledem k nevyzpytatelnému potoku…

Kuchyň z masivní olše vyráběla na míru firma Preisler z Kamenného Újezdu