Foto: se svolením Markéty Vydrové

Ilustrátorka Markéta Vydrová: Mám touhu něco napsat a ilustrovat

Jak jste se ke své profesi dostala?

Všechno začalo tím, že jsem odmala, prakticky až do vysoké školy, chodila na výtvarku do ZUŠ. Dostala jsem tam opravdu dobré základy, protože jsme měli velice důsledného a schopného učitele. No a moje maminka, která je výborná výtvarnice, mi pomáhala pochopit všechny ty věci, které jsme se učili. Byla ke mně velice kritická a přísná a neodpustila mi ani čárku. Když už mě pochválila, tak jsem si to musela opravdu zasloužit. Dodneška mě kritizuje i chválí. I když to druhé už asi o trochu víc. (smích)

Začínala jste společně se svým mužem v humoristických časopisech. Jak na to vzpomínáte?

To bylo úžasné období. S bývalým manželem jsme se shodovali ve smyslu pro humor a absurditu. Ostatně já jsem vtípky vymýšlela a kreslila odjakživa a manžel to pak výrazně obohatil svým vymýšlením. Naučilo mě to jednak práci v tandemu, což byla dobrá příprava na ilustrování podle textu, a za druhé jsem si uvědomila, že vůbec nemusím řešit, jestli náš humor někdo chápe, a že se dá použít nejen v kreslených vtipech. Cestu k té správné duši si totiž najde sám…

Kudy vedly vaše cesty k první knize?

Právě přes humor a tandemovou práci. Já jsem i při těch kreslených vtipech pořád toužila ilustrovat knihy. Manžel se na to už nemohl dívat, chvíli něco tajně kutil a pak přišel s tím, že napsal knihu a ať ji ilustruji. Šlo o verše pro děti plné slovních hříček a laskavého humoru, o různých méně známých zvířatech. Chňapla jsem po ní a vybavila ji obrázky. Vyšla už před dvaceti lety.

Doposud jste ilustrovala více než stovku knih. Máte rukopis vždy detailně prostudovaný?

Čtu ho tolikrát, že bych z něj mohla maturovat. (smích) První čtení je, když se rozhoduji, jestli vůbec rukopis přijmu k ilustrování. Pak následuje čtení s rozpočítáváním a rozhodováním, kolik ilustrací v knize bude, jak velkých a zhruba na kterých místech. Další čtení se zaměřuje na postavy a prostředí, kdy si při tom skicuji a vymýšlím, jak bude kdo a co vypadat. Musím číst velmi pozorně, aby podoby odpovídaly popisu, pokud v knize je. Pokud není, vymýšlím si vlastní podoby. Při dalším čtení vybírám nejzajímavější scény k ilustrování. Je důležité, aby v ilustraci bylo vždy něco, co vyvolá smích, napětí, emoce, aby zaujala a rozvinula děj. Pokud dobře počítám, tak po páté čtu knihu při samotném skicování ilustrací a po šesté, když pro grafika označuji v rukopisech místa, kam přijdou vložit hotové ilustrace během sazby knihy.

Foto: se svolením Markéty Vydrové

Takto postupujete vždy?

Ano, ale proces vzniku samotných ilustrací se u jednotlivých knih může lišit díky rozličným technikám, které používám podle toho, jak na mě ta která kniha mluví. Každá chce něco jiného. Většinou se mi o tom v noci zdá – najednou podobu těch ilustrací uvidím ve snu a už vím…

Jakou technikou nejraději pracujete?

Nejčastěji a nejraději kombinovanou technikou, kdy doslova použiju všechno, na co na stole dosáhnu. Pro jistotu mám všechno pěkně po ruce, takže kombinuji třeba akvarel s pastelkami, s různým škrabáním a nanášením, sypáním, máčením a vysoušením, s batikou, lavírováním… Někdy použiji jen dvě metody, jindy všechno. A také miluji perokresbu. Tou se toho dá tolik vyjádřit. Rychle a svižně!

Dá se říci, jak dlouho na ilustracích do jedné knihy pracujete?

Velmi se to různí, protože rukopisy mají různý rozsah, rozdílnou náročnost a záleží i na použití výtvarné techniky. Nejkratší dobu trvá třeba třicet stran textu perovkami, to může být hotovo i za čtrnáct dní. Nejsložitější trvají několik měsíců. Třeba na ilustracích do knihy Malý princ od Exupéryho jsem pracovala půl roku. Jsou dělané tou nejsložitější kombinovanou technikou. Stejně dlouho trvají většinou i učebnice, kde se velmi dbá na obsahovou přesnost ilustrací a je jich tam pokaždé opravdu hodně.

Učebnic už jste ilustrovala mnoho. Liší se práce na nich od běžné knihy?

Vlastně ano, jednak organizačně, ale také obsahově. Obsahově tak, že každou ilustraci mám od vydavatele celkem přesně specifikovanou, a také jsme dopředu dohodnuti na výtvarné technice. A organizačně tak, že každou ilustraci musím naskicovat, poslat ke schválení a čekat, až se mi vrátí posvěcená od Ministerstva školství. Pak ji finalizuji a opět posílám ke schválení. Je to mnoho práce a času navíc. U běžné knihy posílám až hotové ilustrace a žádným schvalovacím procesem neprocházejí. Navíc mám úplně volnou ruku a knihu udělám od ilustrací až po grafický návrh její celkové podoby.

Jak docilujete toho, abyste se neopakovala? Není to těžké?

Není. Každá kniha je o něčem jiném, a ilustrace tak nejsou stejné, v každé jsou jiní hrdinové, jiná prostředí. Co se opakuje, je můj výtvarný rukopis, který má každý výtvarník charakteristický, ale i ten se postupně vyhraňuje. Spíš je někdy trochu těžké se výtvarně vracet v čase. To se může stát, když po letech vyjde druhý díl nějaké knihy a je potřeba zachovat přesnou podobu i výtvarný styl prvního dílu. Protože i výtvarný rukopis a techniky se časem vyvíjejí. Takže mi to pak pokaždé připadá jako výlet do minulosti. (smích)

Foto: se svolením Markéty Vydrové

Ilustrujete také knihy pro dospělé. Je v práci nějaký rozdíl oproti literatuře pro děti?

Rozdíl je v tom, že dospělí mají oproti dětem plně rozvinutou schopnost abstraktního myšlení, takže si mohu dovolit různé posuny v ilustraci, úplně jiné výtvarné narážky, jak v humoru, tak i v různých náznacích; obrazem mohu vyjádřit i slovní hříčky. Pro děti je potřeba větší popisnosti a jednoznačnosti, čím menší děti, tím přesnější ilustrace. Ale většinou ilustruji knihy pro školní děti, u kterých už představivost začíná hezky fungovat, takže i v nich se mi už celkem dobře vtipkuje.

Trvale spolupracujete s několika autory. Nakolik je pro vás výhodné, že jejich tvorbu znáte?

Vynikající je to v tom, že když mi nakladatel pošle rukopis s dotazem, zda chci ilustrovat mně už známého autora, nemusím se dlouho rozmýšlet. Protože pokud jsem se někdy rozhodla někoho ilustrovat, bylo to proto, že s ním cítím souznění. Jeho rukopis mě baví a láká a hned mi to „naskakuje“. Musím mít text ráda, abych pak mohla odvést tu nejlepší práci – a to jde jen s láskou.

Knihu Můj skřítek Šalvěj jste nejen sama ilustrovala, ale i napsala. Jak vás to bavilo?

Moc, protože s tím, jak jsem si to napsala, už mi to jelo v hlavě jako kreslený film. Vždy je moc důležité souznění autora s ilustrátorem a tady jsem to měla dopředu hodně dobře „zesouzněné“. (smích)

Na čem právě pracujete?

Momentálně hodně vtipkuji v úplně originální knize. Autorkou je Lenka Vrtišková Nejezchlebová. Ve spolupráci s přírodovědci napsala knihu o zvířatech a živočiších, kteří bývají u lidí poněkud v nemilosti, například ropucha nebo klíště. Kniha se jmenuje „Fuj, to je hnusný!“ a Lenka v ní neuvěřitelně humorným a přitažlivým způsobem přibližuje dětem život těchto „roztomiloušů“. Dělám k ní perovky, ve kterých se opravdu vydovádím, protože cílem je děti nejen přivzdělat, ale taky pořádně rozesmát, a věřte mi, že tohle bude stát opravdu za to!

Foto: se svolením Markéty Vydrové

A co plánujete do budoucna?

Chtěla bych ilustrovat ještě spoustu skvělých knížek. K tomu mám i velkou touhu zase něco sama napsat a ilustrovat si to. Mám plno témat na knihy, jen při ilustrování ostatních autorů nestíhám psát. Ale vím, že jednou to zase udělám, že zase napíšu a namaluju svou vlastní knížku.