Emma Srncová: Poslední dobou jsem spíš kutil
K malování vás přivedl váš tehdejší muž Jiří Srnec. Vzpomenete si, kdy jste nakreslila první obrázek?
Jirka je původně grafik. Když jsme spolu někde byli, neustále si něco skicoval – zážitky, lidi v hospodě, štít nad domem. Já jsem na něj stále čekala, což mě otravovalo. Koupil mi proto blok, tužku a tuš a řekl mi: „Zkus to taky“. Úžasné bylo, že mě stále chválil. Byl můj učitel, radil mi, jak pracovat se světlem a stínem, jak rozmývat tuš. Já jsem tehdy o malování nic nevěděla a asi jsem svou neznalostí fascinovala i jeho kamarády. V té době byli v Černém divadle samí výtvarníci – Jiří Anderle, Jiří Balcar a další.
Je pravda, že jste svůj první obrázek vystavovala v Londýně?
Ano, byli jsme tam s Černým divadlem a Jirkovi kdosi navrhl, že by mohl udělat výstavu výtvarníkům, kteří v souboru působí. Já jsem v té době měla jeden naivní obrázek, jehož tématem byla cesta s dětmi na chalupu. Donutili mě, abych ho tam taky dala.
A kdy vznikla vaše známá pomalovaná prkýnka?
Ta jsem začala malovat jen tak pro radost, když jsem byla později s dětmi na mateřské. Jirka mi koupil i štafle a olejové barvy a pořád mě chválil, což bylo pro mě moc důležité. Tehdy jsem začala malovat větší obrazy. Nakonec ale náš vztah ztroskotal na tom, že jsem zůstala s dětmi doma a on jezdil dál po světě. Mým prvním samostatným počinem byl plakát s prkýnky nafocenými u mě doma na koberci, který visel na zdi. Prodával se v Propagační tvorbě, pomáhal mi s tím kamarád, který si všiml, že na tom po rozvodu nejsem nejlíp.
Kdy jste se rozhodla, že se budete uměním živit?
Jsem bojovník a „nouze mě naučila housti“. Na děti jsem byla sama, a tak jsem začala víc a víc malovat. Tehdy musel být člověk, který se chtěl živit jako výtvarník, členem Svazu výtvarných umělců a mně se povedlo dostat do sekce „Hračky a loutky“. Díky tomu jsem mohla své obrázky prodávat. Pomalu jsem se začala prosazovat. Pomáhalo mi, že o mé obrazy měli zájem sběratelé naivního umění. Až po rozvodu jsem se doslechla, že si lidé z Jirkova okolí mysleli, že ty obrázky nemaluji já, ale on.
Takže vám v umělecké kariéře rozvod pomohl…
Vlastně ano, z „paní od Jiřího Srnce“ jsem se stala Emmou Srncovou. Moje první obrázky jsou jím hodně ovlivněné, ale on jako grafik spíše tíhl k surrealismu, zatímco moje obrázky byly „holčičí“ – střelené, barevné, pozitivní, úsměvné…
Paní Emma své obrazy většinou neprodává
Jako mladá jste přišla o rodiče, rozváděla jste se, před třemi lety zemřel váš muž na rakovinu. Přesto jsou vaše obrázky stále pozitivní. Čím to?
Asi je to mou povahou. Když mi je špatně, většinou nemaluju, anebo si nějak dokážu do obrázku „zalézt“. Vlezu si do toho světa, který tvořím, a je mi tam dobře. Snažím se na život dívat s humorem. Všechno špatné je nakonec pro něco dobré.
Máte teď něco rozdělaného?
V posledních letech jsem byla víc kutil než malířka, i když tu a tam něco namaluju. Nejsem jen umělkyně, která se vznáší na obláčku, stojím pevně nohama na zemi. Jsem praktická a nesmírně mě baví něco natírat, přestavovat nebo renovovat. Poslední měsíce jsem trávila přestavbou svého domu. V přízemí teď mám své vysněné soukromé „Muzeum úsměvů“, ze kterého mám velkou radost.
Často pobýváte na chalupě u Hořic na Šumavě. I tam tvoříte?
Moc ne. Ale je tam takový výklenek, kam chci namalovat anděla s jahodou. Té chalupě se totiž říká Jahůdka, vždycky byla namalovaná na růžovo, a tak jsme tam tu barvu z tradice nechali. Snad to zvládnu ještě letos, už si na toho anděla oxiduju plech.
Vaše obrazy jsou rozměrné. Prodáváte je vůbec?
Občas ano, třeba když si musím koupit auto nebo když potřebuju peníze na nějakou přestavbu – ale vždycky jde o nový obraz, ty staré neprodávám. Ne proto, že bych byla takový „samožer“, ale protože chci, aby sbírka mých obrazů zůstala vcelku. Před třemi lety, u příležitosti mých 70. narozenin, jsem vystavovala v Průhonickém zámku, kde jsem měla asi dvě stě svých obrazů. Kdybych je prodávala, v životě bych to nedala dohromady.
Dcera Emmy Srncové, Bára, také maluje
Ale na internetu se dají vaše obrázky koupit.
Tam se dají pořídit reprodukce všech mých namalovaných obrazů. Jsou zasklené v barevném dřevěném rámečku a v bílé paspartě. Z některých svých obrazů dělám i litografie, naposledy jsem dokončila Cestu ke štěstí. Litografie je velice tvrdé řemeslo. Musíte být v dílně třeba deset hodin denně, kreslit nad strojem, a to už mě trochu unavuje, je to náročné. Výhoda litografií je v tom, že je to vlastně cenově dostupný originál. Dělám jen 99 prodejních kusů.
Vystavujete teď někde?
Aktuálně jsou mé obrázky až do 5. července jsou k vidění v Městském muzeu v Mimoni a do 22. června také na zámku v Moravské Třebové. O výstavy i o prodej obrázků a litografií se stará moje dcera Bára, která poslední dobou také čím dál víc maluje. Má talent, vždycky jsem chtěla, aby malovala. Stejně tak jako já jsem kdysi byla ovlivněná Jirkou, Bára je teď ovlivněná mnou. Myslím, že ona bude můj pokračovatel a moc mě to těší.
Co možná nevíte
Výtvarnice a malířka Emma Srncová se narodila 22. srpna 1942 v Praze. Začínala jako modelka, později se stala herečkou v Divadle Jiřího Srnce, za něhož se provdala. Malovat začala až pod jeho vlivem, ve škole dokonce neměla ani jedničku z kreslení. Vystavovala v mnoha evropských zemích, mimo jiné v Německu, Velké Británii, Španělsku, Švýcarsku nebo Portugalsku. Dnes jsou její obrazy k vidění už jen v České republice. Více se dozvíte na www.srncova.cz/emma/
