Foto: Richard Guryča
Dům, který na majitelku čekal dlouhé roky
Pomáhají i synové
Brigita Petrášová není typickou chalupářkou, protože v obci bydlí, dům je tak uzpůsoben pro trvalé bydlení. Sama říká, že práce na rekonstrukci ještě zdaleka není u konce. Všechno navíc zkomplikovaly důsledky tornáda v červnu roku 2021. „Od léta pracujeme na nové střeše ve dvorním traktu, kde je v plánu letní kuchyně, ale stále není dodělaná,“ posteskla si Brigita Petrášová v době vzniku reportáže, ale od té doby se již práce podařilo dokončit. „Nejsou totiž lidi. Dělají mi to synové. Ti ale byli oba celé léto v Moravské Nové Vsi na střechách po tornádu a teď dohání v práci.“
Později doplnila, že nakonec byli nuceni zbourat stodolu ve dvoře, která v době vzniku reportáže ještě stála. „Byla už opravdu nebezpečná. I když jsem se snažila její možnou opravu konzultovat s několika lidmi, každý ji měl za neopravitelnou. Dvůr je tedy stále jedno velké staveniště a všude jsou hromady dřeva ze zbourané stodoly. Na ty jsem plánovala využít ukrajinské dělníky. Ti teď bohužel mají jiné starosti.“
Foto: Richard Guryča
Co nejvíc původního
Majitelka domu zdůrazňuje, že jejím záměrem při přestavbě bylo zachovat a použít co nejvíce z původního nábytku, dlažby i technologií. „Nakonec jsem z časového i finančního hlediska musela udělat spoustu ústupků, i když venkovského stylu se snažím držet. Ale bydlení je to docela moderní,“ konstatuje Brigita Petrášová. Avšak myšlenky zachovat alespoň část nostalgické atmosféry a ducha domu se rozhodně nevzdává. „Chystám se realizovat takové pro mě milé drobnosti jako třeba galerii dřívějších majitelů nebo malé muzeum zemědělského nářadí a starých věcí, které tu zůstaly,“ popisuje své další plány.
Foto: Richard Guryča
Když dnes shrnuje kompromisy mezi tím, co si vysnila, a tím, co se jí podařilo realizovat, mluví o typickém problému, který řeší při rekonstrukci téměř každý: při obnově domu postupně vyvstávají nejrůznější problémy, s nimiž se nepočítalo. Ty napínají rozpočet, je třeba hledat řešení, která lze realizovat i s ubývajícími penězi, a velkorysé představy o výsledné podobě se často nedaří naplnit. „Podařilo se mi zachovat a vlastnoručně zrenovovat staré dveře včetně vchodových a okno do dvora. A to je z bývalého zařízení asi tak všechno.
Foto: Richard Guryča
Do ulice jsme osadili nová dřevěná špaletová okna. Starý, na pohled pěkný nábytek se nakonec zcela rozpadl, protože byl nabobtnalý a ztrouchnivělý od velké vlhkosti. Rákosové stropy jsme museli také sundat, nad částí domu spadly. Stropy jsou ze sádrokartonu, ač jsem se tomu napřed zuby nehty bránila. Kotovicové obvodové zdivo zůstalo, je podřezáno a odizolováno. Omítky jsou také nové, sanační. Podlahy jsou z nového betonu. Na něm je dlažba a vinyl, který chci v budoucnu určitě nahradit dřevem, ale zatím na ně nezbývá,“ shrnuje Brigita spoustu práce, která se sice neodehrála zcela podle jejích představ, ale jejíž výsledek o žádných zásadních kompromisech alespoň na první pohled nesvědčí.
„A pak ta krásná stodola, které jsem se také nechtěla vzdát, ale opírá se o ni celý svah za domem, zdivo bylo velmi poškozené a mokré, tak musela dolů. „Opravená je tedy původní chalupa, což jsou dvě obytné místnosti, chodba a koupelna. Zbytek, tedy široký mlat, letní kuchyně a sklepy, je v dřívějším stavu a slouží teď víceméně jako skladiště všeho možného, než opravím dvorní trakt tak, aby do něj nepršelo,“ popisuje majitelka.
Domeček na ni čekal
Brigita Pertrášová se do Morkůvek, což je krásnou krajinou obklopená vinařská obec v okrese Břeclav, přivdala před šestatřiceti lety. Sama říká, že jí přirostla k srdci nejen obec, ale i domeček, v němž dnes žije a okolo kterého léta s obdivem chodila. „Často jsem ho fotila, jak se měnil v ročních obdobích. Nebyl už trvale obýván, sloužil jako rekreační chalupa jedné městské rodině. Poslední roky však již nebyl moc využíván a očividně chátral, ale ani ve snu mě nenapadlo, že by mi někdy mohl patřit. Před čtyřmi roky jsem se bohužel rozvedla a řešila bydlení. Nakonec mě napadlo napsat majitelům tohoto domku jen tak, na adresu z katastru, osobně jsem je moc neznala. Byla jsem docela překvapená, když nakonec souhlasili. Neměli vůbec v úmyslu dům prodat, ale rozhodli se prý, protože vědí, že já ho nezbourám a nepostavím na jeho místě nový dům,“ popisuje Brigita začátek cesty ke svému vysněnému domku.
Foto: Richard Guryča
Vzpomíná, že na začátku jí pomáhali přátelé, kteří ještě před příchodem stavební firmy vše vystěhovali, vykopali podlahy a odstranili staré omítky. „Rekonstrukce obytné části trvala asi jen půl roku, potřebovala jsem rychle bydlet. Nebylo to ale šťastné řešení. Podlahy ani zdi nestačily pořádně vyschnout, takže první rok bylo v domě i po rekonstrukci dost vlhko, tu a tam vyskočila plíseň, praskla omítka, vydul se práh… Ale po roce mohu říct, že zásahy proti vlhkosti byly k užitku, opravená část domu je suchá.“
Foto: Richard Guryča
Příběh domku se vztahem Brigity Petrášové k místu, kde našla domov a kde je starostkou, souvisí velmi úzce, silněji, než tomu obvykle bývá u víkendových rekreačních chalup a jejich majitelů. „Na trámu nad vraty jsme při rekonstrukci objevili letopočet 1884, ale po mém pátrání po osudech domu už dnes vím, že jeho historie je ještě mnohem, mnohem starší. Smutně pozoruji, jak každý rok mizí z obce další a další staré domečky a jsem velmi hrdá na to, že se povedlo aspoň jeden z nich zachránit a uchovat pro příští generace,“ konstatuje majitelka. Nezbývá než jí popřát, aby se podařilo zdárně dokončit všechnu práci, která ještě zbývá. Ostatně už teď je domek jednou z nenápadných perel malebné vesnice.
