Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
Jaroslav Pahorecký: Drát mám v ruce každý den
Opravdu se v rodině drátenictví nikdo nevěnoval?
Ne, našel jsem si to sám. Oslovily mě třeba košile nebo rukavice, které nosili v minulosti rytíři při turnajích, tak jsem si řekl, že to taky zkusím. Asi rok jsem dělal kroužkovou techniku, ale pak jsem zjistil, že mě to nenaplňuje. Přešel jsem proto k černému drátu. Viděl jsem různé výrobky ze Slovenska, kde je drátenická tradice velmi stará. Nejprve jsem zkoušel různé háčky, spíše drobnosti. Postupně jsem se začal vypracovávat víc a víc. Byla to pro mě výzva, když jsem viděl, co všechno dráteníci umí. A pak to šlo.
Co rozhodlo?
Pochopil jsem, že je to hlavně o trpělivosti. Nejde to uspěchat, jinak vznikne paskvil. Práce s drátem je uklidňující, člověk vypne. Když na něčem pracuju, jedinou mojí starostí v tu chvíli je, aby to bylo precizní. Aby se to mně samotnému líbilo.
Návrhy výrobků si děláte sám?
Spíše se nechávám inspirovat tím, co dělají ostatní. Na internetu jsou věci z celého světa. Zkouším si je přizpůsobit a dělám je podle svého. Tak jsem vyrobil třeba letadélko. Nejprve jsem si na internetu našel rozměry, aby mělo správné měřítko a vypadalo jako ve skutečnosti. Potom jsem si nakreslil plánek, ale to nebyl problém, protože výkresy jako bývalý zámečník ovládám. Podobně jsem vyrobil třeba dámské lodičky. Viděl jsem na internetu obrázek, půjčil jsem si od manželky lodičku, abych viděl tvar, a pak jsem zpracoval nákres.
Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
Jaké vlastně existují typy drátů?
Kromě černého, se kterým se mi pracuje nejlíp, je tu klasický vázací drát žíhaný. Má různé průměry; já většinou pracuji s průměry od 0,5 mm až po 3 mm. Někdy si vezmu i 4 nebo 5milimetrový. Ten už je ale hodně silný a používám ho třeba na svícny. Na klasické dekorační výrobky používám slabší dráty. Pak ještě existují dekorační měděné dráty, které mají různé barvy.
Ty jste použil třeba právě na lodičkách…
Ano, a taky jsem ho využil, když jsem dělal kolibříka. To byla velmi „nimravá“ práce, musel jsem postupovat milimetr po milimetru. Ale mně to nevadí, uklidňuje mě to.
Jak dlouho vám trvá, než dokončíte nějaký výrobek?
Třeba velký tác, který má 70 cm v průměru a který jsem našel v knížce o drátenictví, jsem dělal dva a půl měsíce. Originál vznikl kolem roku 1920 a dnes je v muzeu na Slovensku. Já si ho zvětšil, překreslil a výsledek stál za to. Měl jsem z něj radost.
Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
Jak těžké je pak takový výrobek prodat?
Některé věci neprodávám a tenhle tác k nim patří. I když mi za něj někdo nabízel několik tisíc korun, je to moje srdcovka a vozím ho na výstavy. Ten po mně spíš někdo zdědí. Mám ještě jeden, podobný, ale s jiným motivem uvnitř. Za něj jsem před pár lety dostal titul mistra drátenického řemesla.
Zajímavé jsou také vaše lustry. Je o ně zájem?
Ano, teď mám další zakázku od jedné paní, která by ho chtěla. Na zakázku pracuji nejraději. Obvykle nevyrábím nic navíc, maximálně jeden kus. Zájem je také o hodiny, budíky, misky a nejrůznější dekorace na zeď, třeba o strom života. Chvíli jsem zkoušel dělat i šperky, ale děvčata, která se jejich výrobě věnují, jsou velmi šikovná a mají k tomu i lepší vztah. Takže mě to brzy opustilo.
Drátem jste také oplétal sklo. Jakou s tím máte zkušenost?
Chvíli jsem spolupracoval se skláři. Vyrobil jsem třeba základ číše a oni do toho foukli sklo. Ne všechno se podařilo, protože sklo a drát mají jinou teplotu chladnutí, takže nám někdy výrobky praskaly. Ale nakonec se něco i prodalo. Také rád pracuji s keramikou. Mám různé opletené hrnky, nebo mi v keramické dílně vyrobí dno mísy či misky a já ho s pomocí drátu dopletu. Někdy oplétám i láhve, ty se dávají třeba k narozeninám.
Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
Jakými technikami s drátem pracujete?
Používám dvě – techniku šité krajky, která je podobná pletení sítě. Používají se na to slabé dráty od 0,5 až do 0,7 milimetrů. A pak existuje kroužková technika, kdy se drát natočí na tyčku různých průměrů podle toho, jak velké potřebujete mít kroužky. Poté si z drátu udělám takovou spirálku, kterou naklepu, aby zplacatěla. Jednotlivá očka pak roztahuji do stejné vzdálenosti. Vznikne takový polotovar, ze kterého se oplétají různé mísy nebo misky.
Co všechno ke své práci kromě drátu potřebujete?
Malé štípací boční kleště, dále kleště kulaté a ploché. Také kladívko; když je drát silnější, s jeho pomocí si ho vyrovnám. Pořídil jsem si i mini pájku, kterou spojuji silnější dráty. Vznikne jakási kostra, se kterou se mi lépe pracuje. Někdo říká, že to není typicky drátenické, ale podle mě se s tím v dřívějších dobách pracovalo.
Máte odhad, kolik lidí se u nás drátenickému řemeslu věnuje?
Typickému drátování, které dělali dráteníci ze Slovenska, se věnuje podle mě maximálně třicet lidí. Stovky dráteníků ale dělají menší věci – řetízky, náramky, náušnice nebo drobné dekorace.
Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
Drátujete denně?
Ano, jsem už v důchodu a je to pro mě něco jako droga. Někdy pracuji čtyři hodiny, někdy šest, jindy jen dvě. Ale drát mám v ruce každý den. Uklidňuje mě to a zároveň mě těší, že dělám něco, co se lidem líbí a co si nikde jinde nekoupí.
Co máte teď rozdělaného?
Spíš menší dekorační věci. Teď třeba dělám takového ptáčka v kruhu.
Přežije podle vás drátenické řemeslo?
Těžko říct. Občas dělám kurzy nebo přednášky ve škole, kde si děti se mnou zkoušejí dělat například drátovaný zápich do květináče. Já sám ale žádného pokračovatele nemám. Řekl bych, že o toto řemeslo mají zájem spíše ženy.
Foto: se souhlasem Jaroslava Pahoreckého
