Foto: Robert Tichý
Cínař a betlémář Petr Rýgr: Cínové figurky mi přinesly volnost
Vzpomenete si, kterou figurku jste odlil jako první?
Vždycky jsem měl rád drobné starožitné suvenýry z Krkonoš. První byly proto právě postavičky Krakonoše. Trochu karikatury, malý tlouštík s kloboučkem nebo Rýbrcoul s kapucí. Prodalo se jich spousta. Pustil jsem se pak do lidových krkonošských krojů, do cínových pohárků nebo miniatur Sněžky. Když se moje dcera seznámila se svým budoucím manželem, měl doma z dětství, ze školního výletu cínového Krakonošíka z mé dílny. Minimálně tohle se povedlo!
Jak jste se toto řemeslo naučil? Postupoval jste metodou pokus-omyl?
Na začátku opravdu nebylo nic jiného než představa, nadšení a vůle. Půjčil jsem si knihu o výtvarném umění, kde byl zjednodušený návod, jak se dělá vícedílná forma. Myslím, že jsem několik měsíců na nic jiného nemyslel.
Dá se jednoduše popsat, jak při odlévání cínových figurek postupujete?
Je to jednoduché! Vyřežu si model figurky. Podle této předlohy vyrobím dvojdílnou nebo vícedílnou formu. V pícce pak roztavím cínovou slitinu, která pak ve formě chladne několik minut. Z odlitku figurky odstraním otřepy a nálitek, zabrousím podstavec a přeleštím kartáčem. Pak se figurky buď patinují a zůstávají ve stříbřitém hávu, nebo se na ně nanáší základová barva a figurky se pak detailně malují. Omalované jsou o mnoho oblíbenější.
Foto: Robert Tichý
Kolik forem máte?
Jeminkote, hodně. Něco už je jen historie, ale formičky jsem si ponechal. O něčem, co jsem kdysi odléval, asi ani sám nevím. Už jsem se se svými figurkami setkal i v obchodě se starožitnostmi. To je zvláštní pocit. Při vyřezávání modelu musím myslet na to, aby figurka šla vyjmout z formy, aby forma měla jasnou dělící rovinu, aby cín mohl natéci do všech částí. Zároveň rád tuhle hranici pokouším, protože to znamená přirozenější pohyb postavičky, prostorovou volnost. Už po sobě nijak často formy nepředělávám, jakousi zkušenost a oko už mám.
Jak je to se samotným cínem? Opravdu platí, že na každou figurku je potřeba jiný poměr slitiny?
Čistý cín hezky vykresluje drobné detaily, ale má velkou tepelnou roztažnost. V praxi to znamená, že větší objemy se do sebe při chladnutí zbortí. Tomu se zabraňuje mícháním slitiny. A to je právě vhodný poměr, kdy se daná figurka detailně odlije, a přitom v sobě nemá propadlá místa. Směs už trefím od oka, stejně jako podle barvy hladiny cínu v pícce poznám, jestli má tu správnou teplotu k odlévání.
Většina lidí zná cínové vojáčky. Vy jste se ale zaměřil na betlémy. Jak jste na to přišel?
Prostě mě vojáci nikdy nebavili. Ještě tak staré hračky, primitivní husaři nebo indiáni. Ti moc výhružně nevypadají! Když jsem podle starých obrázků odléval a maloval postavičky v lidových krojích, napadlo mě je sdružovat do nějakých celků. Betlém byl prostě logický krok. Někdo jej vnímá jako náboženský předmět, někdo jako lidovou tradici, někdo jako výtvarnou záležitost. Respektuji křesťanskou ikonografii, těší mě tradice, jsem rád, když je scéna hezky zpracovaná. A je dost prostoru pro všechny, jak se svými figurkami naloží. Dostávám fotografie od spokojených zákazníků. Někdo je profík, někdy je instalace jednodušší, ale vždycky je to dobře. Hravost a radost.
Foto: Robert Tichý
Mohl jste se na betlémy specializovat už za socialismu? Nebo to byl problém?
Tehdy byl problém skoro se vším. S povolením, se sháněním materiálu, s tím, že se vždycky našel někdo, kdo by ty novoty zakázal. Každou novou figurku jsem musel vyfotografovat a poslat do Hradce Králové ke schválení Krajské kulturní komisi. S Krakonošíky nebyl problém. Ale když jsem poslal obrázky betléma, dlouho se nic nedělo. Až mi zase přišly neorazítkované, tedy neschválené fotografie zpátky. Tenkrát se mě zastalo etnografické oddělení Národního muzea. Že betlémy patří do lidové tradice. Povolení jsem dostal, jen se výrobek nesměl jmenovat Betlém, ale Soubor figurek s lidovými motivy. Dodával jsem je pak do ÚLUV, Ústředí lidové umělecké výroby, na export. Stát valuty potřeboval.
Jak stará je tradice cínových betlémů? Byly typické pro podhůří Orlických hor, kde tvoříte?
Pro Orlické hory a přilehlé kraje jsou typické kralické figurky. Vyřezávaly se ve velkém z vařeného smrkového dřeva a myslím, že je zná každý. Jednoduše omalované, na trhu za pár šestáků. Dnes leckde rodinná památka nebo drahý artikl ve starožitnictví. Obecně se kovy v betlémářství používaly minimálně, pro obtížnost zpracování. Z devatenáctého století se zachovalo pár betlémských figur namalovaných na cínovém plechu, ale tehdejší barvy na cínu brzy bledly, tak se technologie neudržela. Ostatně cínu se říkalo stříbro chudých a byl vždy drahou surovinou pro masovou produkci. I ti cínoví vojáčci byli vlastně spíš olovění.
Víte, kolik figurek jste už odlil?
Je to častá otázka a jsem vždycky bezradný. Nevím, statistika jde to trochu mimo mě. Za ta desetiletí jsou to tisíce betlémských sestav, co v rodinách zdobí vánoční večer. Stává se mi, že se s někým seznámím a po čase vyjde najevo, že má moje figurky doma. Není to masovou produkcí, ale asi tím, že se přitahujeme nějakým společným životním stylem.
Foto: Robert Tichý
Každé Vánoce přidáváte figurky další. S jakými novinkami přijdete letos?
Novinky musí být! Je to něco, co mě baví, spojuje s tradicemi i s odběrateli. Dříve si lidé před Vánoci chodili nakoupit na trh do svého betlémka nějakou novinku, vyřezávaného kraličáka. Mám věrné zákazníky, co opravdu berou všechno. Často už to ani není čistě obchodní vztah, ale jakési „betlémské“ přátelství. Je hezké, když se třeba rodiče rozhodnou koupit betlémek svým dětem, když dospěly a odcházejí z domova – aby s sebou měly připomínku rodinných Vánoc. I letos je možné si betlémek rozšířit, třeba o poustevníka s jeskyní nebo o pasáčka vepřů s pašíkem.
Co je podle vás na cínovém betlému jedinečné?
Promluvím spíš za své zákazníky. Myslím, že oceňují to, že si na nevelkém prostoru mohou stavět před Vánoci svůj betlémek. Že je to činnost hravá a rozmanitá, vždyť si každý rok mohou udělat radost novými přírůstky. Často betlémek staví rodiče s dětmi a je to součást jakési biblické dějepravy, třeba vysvětlit, proč se do betléma tři králové přidávají až v lednu. Na svém webu mám ke každé figurce drobnou legendu.
Kde se dají vaše figurky koupit?
Objednávky přijímám prostřednictvím internetového obchodu, kde uvádíme i každoroční novinky. Všichni mi říkají, že ve skutečnosti vypadají figurky o mnoho lépe než na sebelepší fotografii. Miniatura samozřejmě zvětšením na monitoru ztrácí roztomilost. Tak je stále nejlepší reklamou spokojený zákazník, který se chlubí ostatním. O takové nouzi nemáme. A je část odběratelů, kteří si raději pro figurky přijedou osobně. Je to pro ně součást vánočních rituálů, třeba si i spolu vypijeme čaj.
Foto: Robert Tichý
Jak velký je o vaši tvorbu zájem? Daří se vám uspokojovat poptávku?
Pracuji pilně celý rok, samozřejmě betlémských figurek se nejvíc prodá na podzim, před Vánoci. To je frmol. Pak si i rád odpočinu. Mám ještě druhý „sortiment“, figurky podle foglarovek, postavičky z Rychlých šípů. To je jarní radost. A další okruh lidí, s nimiž je hezké se přátelit.
Co vás na tomto řemesle fascinuje?
Slovo fascinuje bych nepoužil. Mám rád svou práci a dělám ji, jak nejlépe dovedu. Baví mě, že výsledek dělá viditelnou radost, potěšení. Je to práce o samotě, zároveň přináší i setkávání se zajímavými lidmi. A také mi stále dává to, proč jsem kdysi s cínovými figurkami vlastně začal, volnost.
Foto: Robert Tichý
Mohou vás lidé vidět někdy při práci?
Figurky jsem veřejně odléval třeba v rámci Noci kostelů, za oltářem u Pražského Jezulátka. Zájem byl obrovský, lidé stáli ve frontě dvě hodiny. Ale to je pro mě možné jednou za čas. S časem a životem už musím nějak hospodařit. Formičky, modely rád ukážu při kontaktu se zákazníky. Největší zájem vzbuzují štětečky, protože titěrnost malování prostě okouzluje. Ale jak s oblibou říkám, nic na tom není!
