foto: Jaroslav Hejzlar

Dvě stě let stará chalupa dýchá i po rekonstrukci kouzlem starých časů

Již na první pohled je to stavení jako ze škatulky, všechno na něm voní novotou. Když přijdete dovnitř a necháte hovořit jeho majitelku, zvolna začne promlouvat jeho minulost.

Stavení pochází z roku 1796, a i když bylo ledacos měněno a dům prošel mnoha opravami a přestavbami, vypadá pořád jako kdysi. Zásluhu na tom má i jeho současná majitelka, paní Magda. Říká, že tahle chalupa nikdy nebyla „shnilá“, nikdy nepotřebovala žádnou radikální rekonstrukci, protože se o ni stále někdo staral.

Čtvrtá generace

Magda vypravuje stručnou historii svých předků: „Můj pradědeček Jan se do vesnice přistěhoval asi v roce 1885 a o deset let později chalupu koupil. V roce 1896 se oženil s Pavlínou, mojí prababičkou.“ A hned vypočítává: „Já jsem ve čtvrté generaci pocházející z tohoto stavení a další dvě jsou už na světě, protože mám syna a dceru a oba mají děti.

Když praděda chalupu kupoval, jedna místnost, dnešní koupelna, se pronajímala. Žila v ní rodina a měla tady tkalcovský stav. Tkalo se i na dvou stavech na druhé straně chalupy, kde žila rodina pradědy. Co utkali, prababička prodala na trhu ve Vrchlabí. Proto jsou v sednici tak dlouhá bidla. Než se začalo tkát, máčela se příze do barviva a nad pecí se sušila.

 

foto: Jaroslav Hejzlar

Malá sednička byla komorou, ale asi už za pradědy a prababičky se tato místnost zobytnila,“ dál vzpomíná Magda. „Pamatuji na dědu. Děda mi vyprávěl, že jeho kamarádi byli nejmladší sourozenec známého lyžaře Václava Vrbaty, který tragicky zahynul v roce 1913, a pan řídící učitel Jan Buchar s fajfkou. Vpodvečer někdy sedávali na lavici před chalupou a vyprávěli si. Já, tehdy ještě dost malá, jsem hltala každé slovo, ty jejich ‚poudačky‘ byly tak zajímavé a barvité!“

Co patří minulosti, to je chlívek pro prase a kozu v přístavku vedle vchodu do chalupy. Teď je z něj dílna. Pokojíky v podkroví vznikly teprve nedávno. „Už jsme se do chalupy všichni nevešli,“ připomíná četnost rodiny Magda. Aby bylo možné půdu se senem předělat na obytné místnosti, musela se nepatrně zvětšit střecha. Oba pokojíky s postelemi mají slušivý dřevěný obklad. „Tvoří jej biodesky rozřezané na prkna. Stejný materiál leží i na podlahách. Jeho hlavní předností jsou stabilita a tvarová stálost,“ informuje nás Magda. „Biodesky jsou slepeny ze tří dřevěných vrstev, z nichž ta prostřední má kolmo vlákna k těm krajním.“

Poslední rekonstrukce

Chalupa byla udržována průběžně. Například v 70. letech minulého století se měnil prkenný štít. Záklopové prkno s vročením se ztratilo, ale paní domu si text vypálený švabachem pamatuje: „S pomocí boží proti větru a dešti L. P. 1796.“

Izolace části chalupy proti vlhkosti byla nutností, tato část není podsklepena, proto v roce 2001 došlo k jejímu podřezání, které si vzali na starost řemeslníci z Košťálova.

 

foto: Jaroslav Hejzlar

V letech 2002–2003 se stavěla z bývalé obytné místnosti koupelna. Nebylo to bez problémů, protože Magda si přála pod dlažbou topnou rohož. Firma svou práci dokončila a předala. Po měsíci, když tu bylo stále chladno, Magda nelenila a vypůjčila si teploměr na měření podlahové teploty. Ten neukazoval nic. A tak paní domu práci reklamovala. Přišli chlapi se sbíječkami, a když se dostali pod dlažbu, ukázalo se, že předchozí parta dala pod podlahu jen tři dráty. Veškeré zařízení nové koupelny včetně dlažby muselo jít pryč, aby se mohla nově položit po celé ploše topná rohož. Dlažbu se podařilo sehnat identickou s původní, práce mohly opět začít a výsledek již byl zdařilý.

Poslední rekonstrukcí chalupa prošla nedávno, první práce začaly před pěti lety. Tu pravou firmu dlouho hledali všichni členové rodiny. Nakonec ji náhodně objevil Magdin zeť. Odjeli proto ihned na chalupu, kde je již čekal sám majitel: „Pamatuji si, že byl začátek února, zima a brzy tma, nechtělo se mi sem, ale dobře jsem udělala. Majitel s námi totiž celou chalupu prošel a ‚rozebral‘ ji do posledního trámku. Slíbil dát do pořádku nejen střechu, která opravu potřebovala nejvíc, ale udělat i práce uvnitř, a hlavně dodal i rozpočet.“

Magda vypočítává, na čem všem se firma podílela: vyměňovala krovy i obklad štítů, pokládala novou krytinu, vybudovala podkroví a prkenný obklad chalupy, stavěla dílnu, položila chodníky, opravila kamenný sokl pod sednicí. Všechny práce byly zhotoveny ke spokojenosti současné majitelky, která ještě dodává: „Převzala jsem chalupu v květnu 2018 s tím, že některé drobnosti firma dodá. Chybějí stále, ale netlačím na pilu.“ Naposledy byla dokončena renovace fasády. Dělali ji tři řemeslníci vloni, v roce 2021.

Místnosti na sever a sednice k jihu

Prohlídka odhalila bytové zařízení z poslední doby i to z dřívějších dob. Do chalupy se vstupuje kamenným portálem dvoukřídlými dveřmi. Na podlaze v prostorné síni je dlažba, kterou sem kdysi nechala dát Magdina maminka. Vlevo jsou schody na půdu a nad nimi visí lihýřové hodiny, předchůdce kyvadlových časových strojků. Jsou už málokde k vidění, proto jsou vzácné. „Před třiceti lety mně je dal bratr. Já je schovala a říkala si, že jednou přijde jejich čas,“ vysvětluje Magda. „A vida, nad schody se vyjímají.“

Za schodištěm v přízemí je botník. Byl udělán na míru prostoru a světlo se při jeho otevření automaticky rozsvítí. Pak už následují dveře do koupelny, která je v bílo-hnědých tónech. Ač je její zařízení současné, má tato místnost povalový strop ještě z 18. století. Řadu uzavírá sednička, nyní kuchyň. Hned za dveřmi jsou malá kamínka na tuhá paliva. Ta prostor kuchyně nádherně vytopí. Nad linkou je police, kterou tady nechala i s hrnky Magdina prateta. Vdala se do vedlejší vesnice do bohatého statku a tady zůstaly i některé svatební dary, jako například byl i tento.

 

foto: Jaroslav Hejzlar

Na druhé straně je velká sednice. Kromě pece, která stávala tam, co jsou dnes kamna, se do ní musely vejít postele a tkalcovské stavy, z nichž do dnešních dnů zbyly jen drobnosti. Když se chalupa podřezávala, muselo z této místnosti všechno pryč, ještě že bylo kam to uložit. Dnes tu je nejen původní trámový strop, který Magda nechala vyčistit a natřít, ale i některé staré vybavení včetně skříní, postelí, hodin, hrací skříňky a velká šatní skříň, kterou dostali Magdini prapředci jako svatební dar. Nejdramatičtější osud měla hrací skříňka. Celkem čtyřikrát ji Magda „vyhodila“ a zase zachránila, nakonec ji nechala zkompletovat i se zdobeným nástavcem, který náhodou vytáhla hráběmi ze sena na půdě.

Po pradědečkovi přetrvaly i rolety v oknech. Jsou kombinací tenkých dřívek slabších než špejle a tkaniny. Zatahuje je jen Magda, protože pro ně má cit. „Když se svinou křivě, udělá se na nich boule. Ve tkanině se časem objevují dírky, už jsem musela tři vyměnit, tři zůstávají ještě autentické,“ seznamuje nás se zvláštností stavení.

Spojení s blízkými

Většinu času si povídáme za chalupou. Nikdo nás nevidí a je tu klid. Rostou tady jen dva vysoké jasany, pozemek pak obkružuje zeleň podél potoka. „Než jsme nechali vrtat studnu, tak jsme z potoka, tehdy ještě plného pstruhů, brali vodu. I máslo se uchovávalo ve studené vodě ve sklepě, dlouho tady nebyla ani lednička. Naštěstí jsme nikdy problém s vodou neměli, když už se potok po deštích rozlije, tak jenom níže,“ říká Magda. „Ale vlhko tu trochu bylo, proto bylo zapotřebí v minulosti chalupu podříznout a odizolovat od vody. A tudíž musela jít pryč velká kachlová pec v sednici včetně navazující zdi. Pec nebylo možné zachránit, já ale pamatuji, že se v ní topilo, na ní se spalo i vařilo, v ní se pekl chléb. A v kamenci byla teplá voda. Pec byla modrá, bohužel ani jeden kachlík se nezachoval.“

 

foto: Jaroslav Hejzlar

Každý rok tu Magda s devadesátiletou maminkou tráví několik měsíců a nejvíc se těší na své čtyři vnuky, kteří chalupu obsadí na celé léto. Na závěr naší návštěvy se Magda svěřuje: „Po každém příjezdu z Prahy se opakuje vždy stejný rituál: vstoupím do sednice, pozdravím své blízké, protože mám jejich fota vystavena, v krátkosti sdělím, co vše důležitého se stalo, a při odjezdu domů, do Prahy, se opět hezky se všemi rozloučím. I když v životě stojím pevně oběma nohama na zemi, věřím, že moji milovaní mne shůry bedlivě sledují.“


Text: Martina Lžičařová; foto: Jaroslav Hejzlar

Další články

Květinové abstraktní obrazy

Květinové abstraktní obrazy

Jemné tvary a nádherné barvy květin nás okouzlují v každém ročním období. Abychom tuto krásu zachovali, můžeme je vylisovat a použít k tvorbě jedinečných obrazů. Nemusíte být zkušeným malířem, abyste si vytvořili vlastní umělecké dílo. Stačí zapojit fantazii a řídit se našimi radami.

Celý článek

Když len hraje všemi barvami

Když len hraje všemi barvami

Len se s modrou barvou pojí téměř čítankově. Zahradníci ale dobře vědí, že může kvést také červeně, žlutě nebo bíle. Lny se navíc jeden od druhého liší dobou vegetace: zatímco tradiční přadný len je jednoletý, na zahradě každý ocení spíše trvalky. A víte, že se někteří zástupci tohoto rodu dokonce pěstují jako skalničky?

Celý článek