Vymodlená roubenka
Když si něco člověk usilovně přeje, může se dočkat i zásahu takzvané vyšší moci, která mu jeho přání pomůže uskutečnit. Nevěříte? Přečtěte si následující příběh.
Po vhodném víkendovém stavení se manželé Nohejlovi poohlíželi dlouho a všude. Ludmila si přála roubené, Jan si představoval chalupu nevyžadující přílišné opravy – se stodolou a prostorem pro dílnu. Najít ji se však postupem času zdálo být stále tvrdším oříškem.
„Jednoho dne se na nás, či spíše na mě, přece jen usmálo štěstí v podobě fotografie malinkaté, proužkované chaloupky ve vývěsce realitní kanceláře – to bylo radosti…“, přiznává Ludmila a společně začnou vzpomínat na konec roku 1991.
„Bylo zrovna na Štěpána, a ač do kostela moc nechodíme, vyšli jsme si na jesličky. Tenkrát jsem si tam moc přála, abychom už konečně něco našli. A od té chvíle nabraly události rychlý spád. Byla to náhoda nebo osud, dodnes nevím – avšak při vycházení z kostela jsme ji spatřili. To, jaký zmatek poté nastal, se dá slovy jen těžko vylíčit. Protože bylo mezi svátky, kancelář byla samozřejmě zavřená. Tužkou na oči jsem si na kus papíru napsala telefonní číslo realitky a šla volat,“ vypráví a dodává: „Ozval se mi však pouze záznamník.“
Svátky nesvátky
„Na to, že jsou Vánoce, jsem v mžiku zapomněla a v hlavě měla jen jediné – ‚naši‘ chaloupku na samém vršku šumavské louky. Už jsem se v ní viděla a také to patřičně prožívala,“ směje se. „Manžel se mě sice snažil brzdit, ale copak to šlo? Takového cvoka, který všechno hned žene. Měla jsem strach z toho, že pokud budeme čekat, někdo nám roubenku vyfoukne.“
Z místa, které bylo u obrázku chalupy uvedeno, nebylo vůbec patrné, kde přesně stojí. „Začala jsem ji tedy hledat na vlastní pěst. To víte, když si ženská vezme něco do hlavy… Zkrátka, musela jsem něco podniknout, protože to, co se ve mně odehrávalo, svátky klidu nepřipomínalo ani omylem. Nakonec se nám podařilo kancelář zkontaktovat, ale byla nám sdělena nemilá zpráva – zájemců je spousta, a cena proto stoupá. Neváhali jsme, na vyšší cenu přistoupili a domluvili si prohlídku. Pak to šlo ráz na ráz.“
Zvláštní vnuknutí
„Po silvestru nás majitel do chalupy vzal. To ovšem netušil, že se mi ji před pár dny již podařilo vypátrat. Už jsem tedy věděla, že ve skutečnosti stavení bohužel vypadá docela jinak, než na fotografii. Chalupa měla mech na šindelích a celkově se nejevila vůbec hezky,“ líčí dál Ludmila.
Při návštěvě s majitelem však již napadl sníh, vše ošklivé bylo rázem pokryto bílou peřinkou a jako mávnutím proutku se před námi vyloupla roubenka jako z pohádky. „A co teprve, když jsme vešli dovnitř! Uviděla jsem pec, oblouky a byla nadšená. Manžel mě ale upozorňoval: „Prosím tě, hlavně nejanči! Já tě znám, jaký jsi blázen, ne abys dělala ukvapené závěry! Popřemýšlíme a uvidíme.“
„Jenomže pak jsem vyšla na zápraží, podívala se rovně na hrad Kašperk a z něho se mi přímo do oka něco zablesklo. Bylo to jako démant a upoutalo mě to natolik, že jsem se tou nádherou rozbrečela, a ač jsem měla od manžela zakázáno cokoli říct, vešla jsem zpátky do chalupy a prohlásila, že ji bereme,“ směje se a ptá se: „No, pověz, je to tak?“ Na to Jan pokývá „No jo, ty jsi byla vždycky…“ zvedne ruku a mávne.
Tak tady nás máš, roubenko!
„Začátkem března nám už chalupa z roku 1816 říkala pane. Byli jsme šťastní, začali ihned navážet různé věci, upravovat ji k obrazu svému a v dubnu už v ní slavili Velikonoce. Jako první oficiální návštěvu jsme přivítali rodiče nápadníka naši dcery. Hrdě jsme je ubytovali v menším pokojíčku za hlavní světnicí, který jsme mezitím dali do pořádku s tím, že tam budou mít krásné spaní. Jenomže celou noc byl obrovský liják. Až ráno jsme se dozvěděli, že milá návštěva spala v mokru a my byli smutní, že do chalupy teče. To jsme do té doby netušili a možná zaplaťpánbůh za to,“ dodává Ludmila a podotýká, že kdyby to věděli předtím, manžel by nikdy ke koupi chalupy nesvolil.
Staré šindele byly tím pádem mezi prvními věcmi, se kterými se manželé rozloučili. „Oprav zde bylo potřeba udělat však mnohem více. Postavit nová kamna, vybudovat podkrovní pokoje, nechat vykopat studnu a zavést do chalupy vodu, zřídit kuchyňku a tak dále… Nebylo to vůbec snadné. Ani dnes, po dvaceti letech, není hotovo a pořád je to vylepšovat. „Co ale nikdy nevyměníme a necháme, je práh, který náleží ke vstupním dveřím. Obrovský a silný, léty prošlapaný trám si hýčkáme. Možná přes něj kdysi chodil dobytek z chléva, který ho takto kopyty opracoval, možná se na něm štípalo dříví do kamen. Každopádně zůstane zde jako památka na minulé obyvatele,“ konstatuje chalupářka.
Sběratelství jako vášeň
Do chalupy manželé shánějí a vozí velmi rádi různé „potřebnosti“. Milují šmejdění po bazarech, odkud si téměř vždy odnesou nějaký ten „poklad“. Ať už jde o jakoukoli drobnost, vždy jsou z ní nadšení. Ludmilinou radostí jsou zejména kameninové hrníčky, staré valchy, podmalby na sklo, dřeváky a podobně. Jan zase sbírá hoblíky, hůlky a jiné kovové předměty, čímž se nezapře bývalý strojař. „Snažíme se o to, aby věci, které dovezeme, působily dojmem, že sem patří, ať už jde o předměty ze dřeva, keramiky či kovu,“ vysvětlují. „Někdy se stane, že se nám něco zalíbí a prostě to koupíme, i když nejde přímo o artikl z našeho kraje. Například tenhle koníček. Vyrazili jsme si před lety do Švýcarska na bleší trh do hor. Tam jsem ho uviděla – chtěli za něj jeden frank. No, uznejte, mohla jsem ho tam nechat?“
V chalupě je k vidění spousta drobností. Například malá dětská židlička z bazaru nebo postýlka pro panenky či kredenc míněná jako hračka. „Člověk to ani nepotřebuje, ale prostě v tom obchodě tyhle věci nemůže nechat. Dnes je to tak, že manžel brzdí u každého bazaru a já ho už pobízím, aby jel dál s tím, že se za chvíli do chalupy nevejdeme,“ směje se Ludmila a upozorňuje dále na všelijaké výklenky, které k chalupě patří od pradávna. „Támhle ten mám vyzdobený do modra. Také dávám ráda věci na trámy pod stropem a popravdě čekám, kdy to někomu začne padat na hlavu,“ ukazuje. „A tyhle malé sáňky například mám až ze starožitnictví z Liberce. Jakmile jsem je první den doma ukázala, dcera hned, že je vyzkouší. Jenomže jak na ně sedla, křuply a museli jsme je hned slepovat. Stejně ale slouží jen jako dekorace,“ usmívá se.
Některé věci se podařilo vykopat na zahradě při různých pracích, jako například část kropenky, porcelánové hlavičky od panenek, kované hřebíky či kalamář. „Obrovskou radost máme i z obyčejného korálku nebo keramických střepů, které zde občas nacházíme.“
Úcta k historii
O tom, že manželé chovají úctu ke všemu původnímu, svědčí i fakt, že chalupu dnes zdobí různé starodávné nářadí, například na výrobu dřeváků nebo šindelů, nebo to, že se Jan snaží o renovace starých věcí. Ať jde o nábytek nebo jakýkoli jiný předmět, vždy mu chce vrátit jeho původní vzhled nebo ho oživit novým kabátkem. Některé kusy jsou ve velmi špatném stavu, avšak Jan věří, že dá-li se do práce srdce, dílo se podaří, přestože mu kolikrát dá pěkně zabrat. Radí, jak na to, aby se hodně rezavé předměty zase mohly pyšnit nově nabytou krásou: „To vezmete drátěný kartáč a mechanicky věc očistíte, pak natřete odrezovačem a nakonec bezbarvým matným lakem. A je jako nová!“
I z nábytku, který byl takzvaně „na sekeru“, se dá leccos udělat. „Vše ručně opaluji a na červotoče nepoužívám žádné chemie. Nejvíce se mi osvědčilo dát nábytek do sauny na 150 stupňů,“ pochvaluje si a dodává, že škůdci pak nemají šanci a jejich likvidace je stoprocentní.
Manželé se také snaží shánět různé písemnosti o historii tohoto místa, ale vzhledem k tomu, že obyvatelé byli odsunuti, chalupa pak sloužila k uskladnění sena a noví přistěhovalci z vesnice do ní léta chodili péct chléb kvůli nejlepší peci v okolí, nezbylo z interiéru téměř nic. „Po dvaceti letech našeho zdejšího působení nás navštívila spousta bývalých osídlenců, od kterých jsme se leccos dozvěděli. Například to, že se v chalupě hrávalo na gramofon s klikou, zpívalo a tancovalo. A dodnes dokonce žije ještě pamětník z té doby, který se akcí účastnil!“
Divoká zahrada
Manželé zde milují všechna roční období. „Na jaře, když vyjdeme na zahradu, pozorujeme rašení kytiček a různých rostlinek, které zůstaly ještě po předchozích majitelích. Ti skutečně měli cit pro to, co sem patří. Na kamenných tarasech se daří skalničkám a kapradinám. Krásný pohled je také na lilie, narcisy, tulipány, a dokonce i pivoňky. Samozřejmě nechybí kopretiny, kosatce a pomněnky. Líbí se nám tráva prorostlá mechem, nesnažíme se ho likvidovat. Také terén u chalupy není zcela rovný tak, jako u jiných sousedů… Chloubou naší zahrady je obrovská planá třešeň, která když kvete, člověku se až tají dech, a posezení pod ní je jedna báseň. Zahradu moc nepředěláváme k obrazu svému, necháváme vše přirozeně růst a plynout. Víme totiž dobře, že příroda je moudrá a dokáže být krásná i bez zásahu člověka,“ uzavírá vyprávění chalupářka.
