Z roviny do kopců

Najít chalupu Aleny a Ivana Michalíkových v malebném údolíčku na pomezí Žďárských vrchů a Železných hor není zrovna snadné. Nejdřív to chce správným směrem vyjet ze Ždírce nad Doubravou, pak dobře odbočit u Podmoklan a nenechat se cestou do jedné z odlehlých osad odradit postupně se zužující silnicí. A pak po té cestě dojet až na dvůr jakéhosi statku a tváří v tvář udivenému pohledu několika krásně do béžova zbarvených krav konstatovat, že tam ta silnice prostě končí. Nakonec je třeba zeptat se skupinky lidí před jedním z tamních domů a objevit správný zákrut úzké cesty do kopce. A pak se objeví roubenka jako z pohádky.

Hospodářské budovy zdobí pečlivě opravené kamenné portály i bytelné dřevěné dveře

Útěky z paneláku

Michalíkovi sem dojíždějí z poměrně vzdálené jihomoravské vesnice v rovinatém vinařském kraji na dohled od Pálavy. I při prvním letmém pohledu to však není těžké pochopit. Zdejší členitá, zalesněná a kopcovitá krajina se od té jihomoravské výrazně liší. Stejně jako charakter osady, sestávající ze samostatných stavení, roztroušených ve svazích kopců. Oproti pravidelné řadové zástavbě většiny vesnic na jižní Moravě je to tady přece jen mnohem větší divočina.

Teď už nás čeká jen údržba, říkají Michalíkovi s úlevou a možná i s trochou smutku

„Chalupu tady ovšem našel můj otec v době, kdy jsme bydleli v Brně,“ vypráví Ivan Michalík. „V roce 1978 jsme tam přišli o domek a přestěhovali se do paneláku. A to byl hlavní důvod, proč koupit chalupu,“ popisuje Ivan zrod chalupářské historie, tak typický pro mnoho rodin v někdejším Československu. A osudům mnoha tehdejších chalupářů se příběh podobá i dál.

Někdejší chlév se proměnil v malé zemědělské muzeum a místnost pro posezení u otevřeného ohně

Danajský dar

Obytná kuchyně s jídelním koutem dominuje přízemí

„Byl to trochu danajský dar,“ usmívá se pan Michalík. „Výsledky těch předchozích oprav jsem musel víceméně vybourat. Postupem času se ukázalo, že chalupa potřebuje kompletní generální rekonstrukci. V průběhu oprav vyvstávaly další a další problémy, například jsme objevili dřevomorku v kuchyni. Jezdili jsme sem každých čtrnáct dnů včetně svátků a dovolených. Trvalo to devět let,“ popisuje Ivan v útulné místnosti s ohništěm a bytelným dřevěným stolem, kterou vybudoval z bývalého chléva. Jeho žena Alena souhlasně přikyvuje, a přestože ta léta oprav zřejmě nebyla nijak jednoduchá, není v jejich vzpomínkách žádná hořkost. Trochu ji ovšem v hlasu pana Michalíka ucítíte, když přijde řeč na památkáře. „Stáří chalupy odhadli památkáři zhruba na sto sedmdesát nebo sto osmdesát let. Mimo jiné i podle stáří zdejší lípy. Ale tuhle informaci bohužel považuju za jejich jediný přínos. Nikdy nám nic nedali, ani nám nijak výrazně nepomohli, většinou jenom hrozili pokutami.“

S láskou a péčí opravené jsou i všechny „exponáty“ v minimuzeu

Šindele, tkanina a tér

Přestože se o tom Ivanovi nechce příliš mluvit, shrnuje nakonec hlavní předměty sporů. A hned je jasné, že je sám dost tvrdohlavý, rád se drží své vize a ze svých představ slevuje jen neochotně. Na chalupě je to ostatně vidět na každém kroku a lze si snadno představit, že s ním úředníci neměli lehké pořízení. „Museli jsme zmenšit třeba velikost oken, která se dávala do štítu. Požadavkům památkářů jsem se přizpůsobil i při stavbě komína, jednoduché nebylo ani shodnout se na střešní krytině.“ Střechu na chalupě, jak je ostatně patrné i z fotografií, pokrývají asfaltové střešní pásy s živičným posypem. Možná by to leckoho překvapilo, ale jde o střechu tradiční, v mnoha ohledech velmi praktickou a nakonec schválenou i památkáři, přestože o původní střešní krytinu na stavení nejde. „Na chalupě byly kdysi šindele, na které původní majitelé postupem času všelijak naplácali a natérovali nějakou tkaninu. Otec pak pokryl střechu asfaltovými pásy, a když mi památkáři v roce 2006 povolili postupovat stejným způsobem, pustil jsem se do výměny,“ popisuje pan Michalík. „Dlouho jsem se na to připravoval. Pak jsem starou střechu strhl dolů a v tu chvíli začalo pršet. A pršelo týden v kuse, to tady dlouho nikdo nepamatoval. Chalupa protekla až do kuchyně,“ vzpomíná Ivan
se smíchem pod tabulí „zasloužilých pomocníků“, jimž se dostalo cti mít fotografie na stěně společenské místnosti. Dramatická byla i stavba komína. „Stavěl ho švagr mého švagra. A první zaklenutí se mu zhroutilo. Týden prý kvůli tomu nemohl spát,“ vzpomíná Ivan.

Velkolepý výhled do krajiny si můžete dopřát třeba hned po probuzení

Heverem na lokomotivu

Michalíkovy ostatně osud tak trochu pronásledoval od samého počátku. Start rekonstrukce plánovali na jaro roku 2006. Když však šestého ledna zmíněného roku dorazili na chalupu, zůstali stát jako opaření tváří v tvář spoušti, kterou napáchala tehdejší nebývalá sněhová nadílka. Pod tíhou sněhu totiž povolila střecha na hospodářské budově. Postupem času se navíc zjistilo, že bude třeba vyměnit i část dřevěné konstrukce samotné chalupy. „Přijeli tesaři, podšprajcovali střechu heverem na lokomotivy a zvedli ji o šest centimetrů. Jeden pečlivě zakresloval původní rybinové spoje, druhý podle nákresů řezal nové. Ale většinu dalších prací jsme zvládli už jen za pomoci rodiny a kamaráda Honzy. Jen na stavbu kachlových kamen jsme pak najali kamnáře z Nového Veselí.“ Kamna dominují obytné kuchyni, která je větší ze dvou místností v přízemí. Přes útulnou chodbičku pak můžete projít do menší ložnice, kterou zdobí krásně zrekonstruovaná kamna a dvojice postelí s vyřezávanými čely. Atmosféru obou místností výrazně dotváří pěkně zrekonstruovaný strop. Michalíkovi se k původnímu vzhledu chalupy očividně postavili velmi pietně, staré materiály nechávají vyznít v celé jejich opětovně probuzené kráse a přizpůsobují jim i nové zařizovací předměty. Nevelkým místnostem prospívá světlý přírodní odstín nábytku i bílá barva stěn a většinou i do světlých odstínů laděné textilní doplňky, a když prozáří interiéry odpolední slunce, všudypřítomné dřevo doslova zlátne. „Kuchyň je trochu tmavší a chladnější, ale když se kachláky roztopí, druhý den už vytopí celý dům. Teď už na vyhřátí chalupy postačí dva dny i za velkých mrazů, ale pokud opravdu mrzne, první dvě nebo tři hodiny všechno spíš rozmrzá a ohřívat se začne až potom,“ připomíná Ivan nekompromisní vysočinské zimy.

Přestože kachlová kamna na vytopení domu obvykle postačí, lze si v každé místnosti ještě přitopit

Teď už jen údržba

Vystoupáte-li s trochou obezřetnosti po strmých schůdcích do podkroví, najdete tam dvě další světlé a dostatečně prostorné ložnice. Obě poskytují doslova velkolepý výhled do krajiny skrze okna ve štítech a pro jejich případné samostatné vytápění slouží stylová finská kamna. Nábytek i podlahy jsou opět vyladěny do světlého dřeva a není tu nic zbytečného, takže i v nijak rozlehlých místnostech získáte pocit nezvykle velkorysého prostoru. Snaha o udržení zvoleného stylu a dostatek disciplíny k „nezaskládání“ interiéru nesourodými kusy vysloužilého nábytku je ostatně jeden ze stěžejních kladných vjemů, které si návštěvník z Michalíkovy chalupy může odnést. Vše září novotou a čistotou a možná tak trochu vybízí k intenzivnějšímu zabydlení. Oba chalupáři to ostatně potvrzují. „Ještě strop v dílně a pak tečka. Následovat bude už jen údržba. V letech rekonstrukce jsme vlastně ani moc nikoho nezvali, protože se pořád makalo. Teď se možná začneme trochu chlubit,“ říká Alena.

Kvůli omezenému prostoru v předsíni jsou schůdky do patra poměrně strmé

Její muž se už ovšem pustil do budování velké šachovnice pod střechou přístavku a pochvaluje si funkční čističku, dokončenou v loňském roce. „Snad až loni v létě jsme si to tady začali konečně trochu užívat a relaxovat, po letech jsme zase jednou vyrazili na výlet. Ale z představy, že už je všechno hotové, mám přece jen trochu zvláštní pocit,“ usmívá se Ivan Michalík. Dostaneme-li tedy po nějaké době pozvání k návštěvě roubenky znovu, je téměř jisté, že v domě nebo alespoň na krásně udržovaném pozemku kolem něj najdeme opět něco nového.

Dominantním prvkem interiéru přízemí chalupy je krásně opravený strop

Volba textilií ve světlých odstínech s přírodní barvou dřeva funguje velmi dobře