Co si z přírody bereme, to jí vracíme

Jaké to je, když se člověk s fobií ze žížal rozhodne pro jejich chov ve velkém, o vývoji nového žížalího hnojiva, o permakulturním pěstování a nejen o tom je následující rozhovor.

Před dvěma lety se Šárka Jakešová a David Kuchta začali starat o bývalou zemědělskou halu v Ostrově u Prachatic a začali tu chovat speciální druh žížal. Propadli totiž takzvanému vermikompostování. Teď pracují především na tom, aby mohli na trh uvést žížalí hnojivo. Do budoucna chtějí vermikompostárnu otevřít i veřejnosti.

Nezbytnými pomocníky pro výrobu speciálního hnojiva jsou žížaly

Jak jste se vůbec k žížalám a vermikompostování dostali?

Šárka J.: Od dětství mám velkou fobii z žížal. Pak jsem se ale seznámila s kolegou Miloslavem Tetourem, který se už sedmým rokem zabývá výzkumem vermikompostování a žížalího hnojiva, a přišla jsem na to, jak zásadní roli v půdě žížaly hrají. Začala jsem se o to zajímat a studovat vermikompost jak teoreticky, tak prakticky. Když jsme se později rozhodli založit vermikompostéry, bylo to pro mě ze začátku těžké, ale nakonec se mi moje práce zároveň stala terapií.

David K.: V hale o velikosti tisíc metrů čtverečných máme dnes jeden velký a několik menších vermikompostérů. Ty menší jsou rozmnožovací, na nová stáda žížal, v tom větším pak vzniká humus, který potřebujeme k výrobě žížalího hnojiva.

Vermikompostujete ve velkém. Kde berete tolik rostlinných zbytků?

David K.: Svážíme rostlinné přebytky z okolí Prachatic, od místních zelinářů a sadařů a teď jsme navázali spolupráci s moštárnou. Bereme i posečenou trávu, spadané listí – zkrátka vše, co je rostlinného původu. Samozřejmě bereme i ze své zahrady. Abychom měli i vlastní zásoby přebytků, chceme na našem poli založit vlastní sad. Využít se dá vše, co spadne na zem. Co si z přírody bereme, to jí vracíme. Je to neustálý koloběh.

V tomto velkém vermikompostéru vzniká humus pro výrobu hnojiva

Proč jsou vlastně žížaly pro půdu důležité?

Šárka J.: Žížaly dávají půdě energii. Navracejí jí život. Dodávají jí živiny a hlavně enzymy, které umožní lepší využitelnost minerálních látek už obsažených v půdě. Celkově půdu nakypřují a dodávají tak kořenům vzduch a živiny. Je škoda, že tenhle užitečný tvor z českých polí a zahrádek mizí. Když kopnete do země na poli, žížalu dnes skoro neuvidíte. Je to mrtvá půda, z které rostou mrtvé chemické rostliny. A její plody pak máme jíst?

David K.: Půda už dnes bohužel není nositelem života. Lidé ho musejí dodávat zvenčí pomocí chemie. A je to i díky celkovému nadbytku v zemědělství. Mnoho potravin lidé nestačí spotřebovat, a tak shnijí. Pálí se i sláma nebo seno. Půda je tak zcela zbytečně víc a víc vysávána.

Na této zahradě se nepoužívá žádná chemie

Takže v humusu, který žížaly produkují, je vše, co zem a následně rostlina potřebuje?

David K.: Ano, je to pro rostliny jako živá voda – když žížalí hnojivo přidáte do půdy, zrevitalizujete ji, dodáte enzymy a rostlina pak roste zdravě a rychleji – a hlavně bez chemie. Naše hnojivo je teď v testovací fázi. Momentálně prochází certifikací ve zkušebním zemědělském ústavu. Už teď máme skvělé reference od menších zahradníků a zemědělců. Testujeme jej na naší vlastní zahrádce a poli a výsledky jsou skvělé, všechno se nám dramaticky rozrostlo. Zjistili jsme, že rostlinám hodně „chutná“ – jsou nejen větší, ale také zdravější a odolnější proti škůdcům a plísním.

Nač je žížalí hnojivo nejlepší?

Šárka J.: Na celkovou revitalizaci půdy a na podporu růstu a zdraví všech druhů rostlin. Skvělé je na bylinky, je plně organické, není tam žádná chemie. Bylinky se konzumují hned, proto v nich žádnou chemickou složku nechceme. A pak samozřejmě na zeleninu a ovoce. Má mnohem lepší chuť než ta, která se běžně prodává v obchodech a která se k nám – chemicky ošetřená – vozí přes půl světa. Radost uděláte ale i okrasným rostlinám.

David připravuje malý vermikompostér pro žížalí množení

Jak složité je uvést nový výrobek na trh?

Šárka J.: Už na tom pracujeme dva roky, je kolem toho hodně byrokracie. Byly chvíle, kdy jsem si říkala, že to vzdám. Ale pak vždycky přijde něco hezkého, co nám udělá radost – třeba mi zavolá spokojený zákazník, že mu přerůstá úroda, a já se zaraduju a řeknu si, že má smysl pokračovat dál.

Založili jste si i permakulturní zahradu. Co všechno chcete pěstovat?

Šárka J.: Není toho moc, jen co časově zvládnee. Zatím tam mám pár druhů rostlin. Hlavně bylinky, a pak fazole, dýně, cukety, řepu nebo rajčata. Do budoucna bych chtěla, aby to fungovalo jako komunitní zahrada, aby se lidé mohli přijet podívat, viděli rostliny růst, případně si zeleninu a bylinky sami nasbírali. Ráda bych pracovala i s dětmi, aby viděly, jak vlastně rostliny rostou. Připadá mi, že jsou dnes od přírody trochu „odpojené“, což je velká škoda.

David K.: Lidé by se u nás také mohli poradit ohledně vermikompostování. Vermikompostujeme nejen ve velkém měřítku, ale i v malém. Máme i různé typy kompostérů. Některé z obyčejných kbelíků, jiné větší, z beden. Když to zájemci uvidí přímo v praxi, pomůže jim to v rozhodování, jestli a jak vermikompostovat. Případně si mohou rovnou odvézt i žížaly.

Vermikompostovat se dá i v paneláku na balkoně. Nač si přitom dát pozor?

David K.: Člověk se především musí o žížaly starat. Pozor je potřeba dávat hlavně na stabilní teplotu. Teplota pod sedm nebo nad třicet pět stupňů Celsia začíná být pro žížaly smrtelná. Často se stává, že když lidé mají žížaly na balkoně, při ochlazení vymrznou nebo se v létě naopak ve vysoké teplotě doslova „připečou“. Často dochází i k tomu, že lidé dávají do vermikompostéru nepřiměřenou dávku přebytků. Pak začne vermikompostér zapáchat, protože se v něm začnou tvořit plísně. Další chybou je dávat žížalám velké kusy přebytků – je lepší je rozkrájet, protože když jsou moc velké, žížalám trvá mnohem déle, než je zpracují a mohou se začít kazit.

Šárka J.: Pokud se ale o vermikompostér staráte dobře, nezapáchá, protože nedojde k fázi tlení. Dobře zavedený vermikompostér se dá bez problémů i na čtrnáct dnů opustit. Člověk se ale s žížalami musí naučit pracovat, nejde jen odkrojit mrkev a dál se o nic nestarat. Většinou jsou to tři měsíce, než člověk zjistí, jak se o vermikompostér správně starat a než se žížalky pořádně zabydlí.

Je lepší si vermikompostér koupit, nebo si vyrobit vlastní?

Šárka J.: Asi nejlepší je mít vermikompostér doma v kuchyni při pokojové teplotě. Už se vyrábějí designové vermikompostéry, které pěkně zapadnou do bytu, ale jsou finančně náročnější. Kdo je tvůrčí, může si vermikompostér vyrobit sám, třeba ze starých kbelíků, které má doma. Funkci splní oba dva dobře.

Jaké žížaly se do vermikompostérů používají?

Šárka J.: Kalifornský hybrid Eisenia foetida, který je vyšlechtěný k tomu, aby rychleji zpracovával potravu a rychleji se rozmnožoval. Žížaly se dají získat u nás nebo z neziskovky Kokoza, která progaguje vermikompostování ve městech.

O této problematice také přednášíte. Kde budete v nejbližší době k vidění?

Šárka J.: Tradičně se účastníme prestižního veletrhu Ecoworld a také veletrhu Cannafest v Praze, kde jsme před dvěma lety vyhráli 3. místo za produkt roku. Na podzim se určitě objevíme i na menších trzích v jižních Čechách. Naši zeleninu a sušené bylinky dodáváme do českobudějovického bezobalového farmářského obchodu v Otakarově ulici, který naši žížalím hnojivem podpořenou zeleninu prodává na nejrůznějších trzích, třeba na Trhu u Vrby.


Vermikompostárna Florium
Ostrov u Prachatic
Email: info@florium.cz
Telefon: 739 047 271

 

Uložit


Text: Andrea Skalická; foto: archiv Vermikompostárny Florium

Další články