foto: Vladimír Hájek

Z polorozpadlého domku vznikla útulná farma: Kraluje jí dřevo a modrá barva

Vesnička Tuchom, součást obce Košík, vznikla v druhé polovině 14. století. Stojí zde pouhých šedesát devět domů. Nás zajímá adresa zřejmě nejstarší, dům s číslem popisným 1. Zevnitř se line omamná vůně džemu, který se právě vaří na plotně. Tady na člověka dýchne rodinná pohoda. Hned u vchodu nás srdečně vítají čtyři psi, dvě kočky a usměvavá majitelka. Chalupu získala před třinácti lety. Polorozpadlý vesnický domek postupně přebudovala na útulný penzion. Cesta k němu ale byla poměrně dlouhá.

Absolutní změna profese

Matematička Dagmar Havlová, vdova po známém vědci Ivanu Havlovi, prožila podstatnou část dětství v Bratislavě. Ač městské dítě, vždy měla blízko k přírodě. „Rodiče vlastnili velkou zahradu u Bratislavy, ještě předtím vinohrad, babička zase obhospodařovala sad, kde jsem pomáhala. Když se můj otec podílel na rekonstrukci zámku ve Smolenicích, nějakou dobu jsme tam s ním žili. Léto jsme pravidelně trávili v Štiavnických Baňách u jezer pod stanem. Takže lesy, hory, příroda, to vše mi je velmi blízké,“ zamýšlí se naše hostitelka Dagmar Havlová.

Není tedy divu, že po přestěhování do Prahy hledali s manželem víkendové bydlení. Pronajímali si chatičku v brdských lesích. Ale bolševik zaúřadoval a dostali stopku. Nezbývalo než se poohlédnout po něčem vlastním. Procházeli inzeráty, až objevili chalupu v obci Košík. „Bylo to pod lesem, ani cesta tam tehdy nevedla, tu jsme museli vybudovat. Protože chalupu obklopoval velký neobdělávaný pozemek, opatřila jsem patnáct ovcí, aby ho vypásaly.“

Dagmar hovoří v jednotném čísle. Důvod je prostý, vše od samotného začátku obstarávala sama. „Manžel se vzpíral. Nechtěl být chalupář a kutil. Musela jsem slíbit, že nebude muset nic dělat,“ usmívá se. Co slíbila, to dodržela. Vše od rekonstrukcí přes výzdobu, úpravy i opatrování farmy dokázala zaštítit sama. Ivan zatím mohl pracovat a studovat ve vlastní chatce obklopené lesem, kterou postavili na pozemku farmy. Dnes je otevřená každému, kdo do ní chce nahlédnout. Jedna malá místnůstka s postelí, na které rád odpočíval, veranda, kde pracoval, a knihovnička s knihami, které vydal, to vše doplněné omamnou vůní dřeva. Je jako chrám, před kterým by měl člověk tendenci smeknout.

C

Z malé zahrady je dnes 150 hektarů

Přestavba byla skutečně zásadní. Část úplně zbourali, část přistavěli, vybudovali novou elektřinu, přívod vody, odpady, střechu… Zkrátka vše od základů. Co ale zůstalo, je nádherné roubení v jídelně. „Uvnitř jsme je zachovali, jen jsme je zakonzervovali. Zvenku jsme dali izolaci a falešné trámy,“ vysvětluje. Ty jsou i na stropě, ale na první pohled si nikdo nevšimne, že se nejedná o originál.

V jídelně hned každého zaujme nefalšovaná pec. I když se v ní téměř nikdy netopí, při zvláštních příležitostech v ní něco upečou. To pak nádherně hřeje. „Nejraději na ní odpočívají děti. I já jsem plánovala, že si na ní budu číst, proto jsem si sem zabudovala světlo, ale není na to čas,“ říká. Hřejivost domova však zajišťuje podlahové topení.

Zaujmou i designové prvky v podobě drobné výzdoby, okenních závěsů či polštářků. Všechno navrhla, ušila, případně zakoupila v bazarech. V tom se paní Dagmar vyžívá. Jídelnu tvoří čtyři stoly a nepřehlédnutelná je bytelná masivní lavice vedená kolem dokola pod okny. Pánové jistě ocení originální pípu, která se skrývá ve starožitném umyvadle. Ale jak majitelka říká, nebylo to zde, jde o nový prvek.

foto: Vladimír Hájek

Otevřené prostory

Kdokoliv vkročí do jídelny, může nahlédnout i do kuchyně. Vše je zde otevřené. „Nemáme co skrývat, chceme lidem dopřát zážitek.“ I my jsme tedy nahlédli. Kuchyň a na ni navazující technické prostory vznikly v přístavbě, která chalupu asi o tři metry rozšiřuje.

„Mám ráda modrou barvu, proto jsem vše sladila do modrých odstínů,“ vysvětluje. Hezky působí velký italský sporák ve starém stylu. Tím vše začalo. K němu nechala na míru vyrobit celou kuchyň. V otevřených skříňkách se přímo usmívají zapékací misky, které používají na servírování pokrmů. A na slepičí vývar mají speciální misky se slepičí pokličkou.

To už ale džemy na sporáku vystřídaly halušky se špenátem, které právě připravuje slavný kuchař Václav Košnář. „Jídlo vždy servírujeme v míse, aby si každý nabral na talíř, kolik chce. Co hosté nesnědí, to jim zabalíme. Snažíme se o udržitelnost a nechceme plýtvat.“ V kuchyni také zpracovávají produkty z farmy, jako jsou jahody, třešně, jablka, veškerá zelenina či bylinky.

foto: Vladimír Hájek

Dřevo má svou duši

My už se ale z vůně kuchyně přesouváme dřevěnými točitými schody do patra, kde může složit hlavu až jedenáct lidí. Tři rozlehlé pokoje jsou odděleny prostornou halou nad schodištěm. Ta, jak zmiňuje majitelka, je určena především dětem. „Moje představa je, že pro děti je důležité, aby měly vztah k přírodě, viděly zvířata a mohly si s nimi hrát. O to se na naší farmě snažím. A co dělat, když není pěkné počasí? Tady mají vybavenou hernu.“ Ty úplně nejmenší mohou rodiče uložit ke spánku do bytelné starodávné postýlky. Účinkuje přímo pohádkově. I tu pohádku z některé z knížek jim mohou přečíst a sami pak odpočívat v houpacím křesle. K nahlédnutí lákají i dvě truhly. Sice neskrývají peníze, ale jiné překvapení, plyšové hračky. Protože Dagmar miluje lidovou keramiku, ve vitríně si lze prohlédnout část její bohaté sbírky.

Nerušený spánek

Pomalu přecházíme do ložnice, kde na nás okamžitě dýchne útulnost. Lidový design, masivní dřevo, dvě modernější bílá jedno- až dvoulůžka a obrovská bytelná manželská postel z trámů, kterou majitelka nechala vyrobit na zakázku. Lidové motivy se nezapřou ani na šatní skříni. Okna jsou sice malá, přesto poskytují dostatek světla i vzduchu. Podlaha by nemohla být jiná než dřevěná.

Zatímco ložnice evokuje dobu minulou, koupelna nabízí veškeré moderní vymoženosti. Vše je ovšem navrženo tak citlivě, že působí naprosto přirozeně. I o tento design se postarala sama paní Dagmar. Vybrala cihlové dlaždičky, kachličky s jemnými kvítky a sama natřela stěny. „Nejdříve jsem stěny opatřila fixačním nátěrem, pak jsem špachtlí nanesla sádrovou stěrku a to vše se uhladí. Poslední nátěr je opět fixační, aby to bylo voděodolné. Snažila jsem se stěnu malinko ozvláštnit šmouhami mé oblíbené modré.“

foto: Vladimír Hájek

Jako v divočině

K samotnému penzionu náleží divoká zahrada, kde pěstují bylinky a jedlé květy do kuchyně. Stačí jen vyběhnout a natrhat si je, případně o pár kroků dále v lese nasbírat houby na polévku. Tak jako se to stalo nám, když jsme pouze přecházeli ze statku na farmu. Hned jsme zakopli o dva velké praváky.

A jaké má naše hostitelka další plány? Smělé. Loni vybudovali novou sýrárnu, kde zpracovávají ovčí, kozí i kravské mléko, v udírně se na nás přímo usmívají oštěpky. Letos otevřeli novou moštárnu a pálenici a v příštím roce by ráda přestavěla další dům. V jednom z těch současných totiž ubytovává lidi, kteří utekli před válkou na Ukrajině.

Zkrátka Dagmar Havlová, ač by si mohla užívat klidného důchodu, rozhodně nezahálí a svou energii, kterou tady načerpá, věnuje tam, kde je potřeba. A neštítí se žádné práce. „Můžu zastoupit kohokoliv na farmě. Ve skleníku vysévám a pikýruji sazeničky zeleniny, dělám sýry, vařím, zavařuji, rozvážím obědy zaměstnancům… Dělá mi to dobře na duši. Svým způsobem jsem si splnila sen. Líbí se mi něco vybudovat. Dává to člověku smysl,“ dodává na rozloučenou.