Foto: se svolením Stefany šperky
Šperkařka Štěpánka Kurfiřtová: Rukama mi projde většina kamenů
Ve vašem kraji má tradici sklářství a je zde i naleziště vzácných kamenů. Těmi se zabýval i váš tatínek.
Můj tatínek Manfred Lindner měl odjakživa podnikatelského ducha. Přestože dospěl v době, kdy se tu podnikat nemohlo, našel si aktivitu, v níž se realizoval. Bydlíme kousek od Kozákova, oblasti, která je odpradávna známá výskytem českých achátů nebo jaspisů. Rád sem vyrážel s kamarády a naučil se kameny hledat. A protože pracoval jako dělník v železnobrodské sklárně, koukal chlapům pod ruce. Zpracování skla a kamene je totiž podobné. Pak si doma postavil brusy, pily, řezačky a leštičky a naučil se kameny obrábět.
Byl to pro něj za socialismu i určitý zdroj přivýdělku?
Ano, později brousil i pro firmu Bižuterie, která měla sekci drahých kamenů. Uměl dobře německy, a tak jezdil na mineralogické burzy do východního Berlína, kde se daly kameny nejen vyměňovat, ale i prodávat. Po revoluci v roce 1991 začal pracovat na živnostenský list. Zpočátku vyráběl primitivní šperky – jednoduché kamínky, které se zavěsily za čepičku nebo se nařízly, omotaly drátkem dokola do takzvaných klecí nebo se lepily.
Chodila jste s ním jako malá na naleziště?
Občas ano a vždycky mě to fascinovalo. I když spolu rodiče nežili, podvědomě mě to ke kamenům vždycky táhlo. Více jsem s tátou začala spolupracovat až po revoluci jako máma dvou dětí, kdy jsem jako učitelka v mateřské školce přišla o práci kvůli nízké porodnosti.
A učila jste se, předpokládám, za pochodu…
Musela jsem se naučit kompletní technologii výroby šperků – nevěděla jsem, co je galvanizace, neznala jsem složení drátů, nevěděla jsem, jak se bude kámen při zpracování chovat. Ale postupně jsem se všechno naučila.
Foto: se svolením Stefany šperky
Jak velkou firmu tatínek měl?
Malou, on se nepouštěl do velkých projektů. Kovový rámeček pro nás dělali externí zlatníci, na základě našich návrhů šperky zasazovali. My jsme jim hlavně připravovali kameny. Hodně jsem tenkrát jezdila na řemeslné jarmarky. Trvalo to asi osmnáct let a bylo to náročné i pro rodinu. V týdnu jsme vyráběli, v pátek jsem balila, o víkendu prodávala a od pondělí se začalo nanovo.
A kdy jste založila značku Stefany?
V roce 2010, kdy nás na předvánočním trhu na chodbě jednoho obchodního domu v Praze potkala paní, která vyučovala na vysoké škole marketing. Nejprve mi vynadala, co dělám s tak krásnými šperky na tak nedůstojném místě. A pak mě pozvala k sobě do firmy. Řekla mi, že bychom měli mít svou značku a více se zabývat marketingem. Mou dosavadní vizi firmy v té chvíli úplně rozbourala. A i když to nebylo jednoduché, nakonec jsme postavili firmu znovu. Název Stephany je vzpomínkou na mou babičku. Ve válce přišla o syna, ale když jim jejich firmu vzali komunisté, sebrali jí její „druhé dítě“. V padesáti dvou letech zemřela na rakovinu. Nikdy jsme se nepotkaly, znám ji pouze z vyprávění táty. Jmenovala se Stefanie Lindner. I já jsem Štěpánka, tak se to v názvu hezky spojilo.
Jak se vám zpočátku dařilo?
Všechno šlo dobře až do covidu. Ten s námi trochu zamával. Před ním jsme měli v týmu čtyři zlatníky a vychovávali jsme si novou zlatnici. Proces výroby je u nás složitý, máme speciální know-how. Teprve po třech až čtyřech letech práce pod dozorem je zlatník schopen pro nás samostatně pracovat. S covidem ale přišla nejistota, a tak jsme paní zlatnici po dvou letech museli propustit, protože jsme ji neuživili. V Praze jsme zavřeli dva docela dobře rozjeté obchody a vymysleli jsme, že budeme dělat prohlídky. Lákali jsme návštěvníky do Bzí za zážitkem.
A chytilo se to?
Tehdy byly zážitky populární, takže to vyšlo. I díky projektu Libereckého kraje s názvem Křišťálové údolí, který sdružil poslední zbytky sklářů, brusičů a šperkařů a snažil se nás hromadně propagovat, se nám lidi začali jezdit dívat pod ruce. Cílem bylo ukázat jim, jak takové šperky vznikají, že je to ruční práce, a vůbec ne jednoduchá. Že má své zákonitosti, postupy, potřebuje čas. Propagovali jsme se i jako zážitková firma – přijďte si to k nám vyzkoušet, my vás to naučíme a vy si odnesete vámi vybroušený a vyleštěný český achát.
Foto: se svolením Stefany šperky
Vaše firma sídlí v rodinném domě v Bzí. V jednom patře je zlatnická, ve druhém brusičská dílna. Museli jste prostory upravit?
Ano, to bylo nutné, chtěli jsme, aby si lidé mohli tu práci vyzkoušet. Otevřeli jsme brusičskou dílnu a hledali jsme způsob, jak lidem práci přiblížit. Šlo hlavně o bezpečnost, protože laika nemůžete jen tak pustit k nějakému stroji. Nechala jsem si proto například udělat leštičku na pomalé otáčky a dnes k ní můžu pustit i šestileté děti.
A chodí za zážitky lidé i dnes?
Ano, hlavně rodiny s dětmi, to je odhadem asi padesát procent návštěvníků. Na exkurze hodně chodí i děti ze základních škol. Workshopů máme hned několik. Pro jednotlivce nebo pro malou skupinu lidí – takoví lidé pak odcházejí a skoro to umí. Druhá verze je pro lidi, kteří si to chtějí takzvaně ochutnat. Velké skupiny si to alespoň „osahají“ a pak se třeba vrátí, aby si to vyzkoušeli a třeba se i naučili.
Drahých kamenů, které k výrobě šperků používáte, máte pořád dost?
Ano, část máme ještě od tatínka. Ne vše, co nasbíral, se už stačilo zpracovat. Něco také kupuji od jeho souputníků. Chodili na ně celý život a stále mají zásoby. Kupuji od nich třeba jen půlky kamenů, které nemají tak výraznou kresbu, ale na trénování s návštěvníky dílny nám to úplně stačí. Na workshopech pracujeme jen s kameny z našeho kraje, ale šperky v sobě mají kameny z celého světa. S tím bychom si nevystačili.
A jaký je pracovní postup? Začíná se u kamene?
Ano, nejprve se zbrousí kámen, teprve pak se dělá zlatnická práce. Rámeček používáme z devadesáti procent bižuterní. Nejprve se napevno přidělá ke kameni a pak celý šperk putuje do galvanické lázně, kde dostane stříbrný vzhled. To pro nás dělá externí firma v Jablonci nad Nisou. Dávají tam dvojitou vrstvu rhodia, aby šperk nečernal. Ale umíme to i ve zlatě a stříbře.
Foto: se svolením Stefany šperky
Je to řemeslo, kterým se dá uživit?
Je to každodenní boj. V sezóně nám vydělává obchod, který máme na nádvoří Zámeckého hotelu Hrubá Skála. Malý krámek máme také v našem domě ve Bzí. Dcera Adéla dělá hlavně marketing a ekonomiku firmy, i když je původně vyučenou zlatnicí. Mně zase projde rukama většina kamenů. Rozhoduju o tom, co z kterého kamene bude. Pracuji také v brusírně jako brusička. Připravuju zlatníkovi kámen, aby ho mohl zasadit.
Kdo vaše šperky nosí?
Kromě mnoho běžných zákazníků jsou mezi nimi i známé osobnosti. Třeba švagrová krále Karla III., princezna Sophie, hraběnka z Wessexu. Šperk si u nás pořídila i Livie Klausová nebo primabalerína londýnského baletu Daria Klimentová.
Jak jste se dostali až k princezně?
Když jsme ještě měli obchod za Kotvou v Praze, šla kolem něj náhodně manažerka, která u nás její návštěvu připravovala. Naše šperky se jí zalíbily. Jednou z podmínek obchodu bylo, že jde o dar a že se nikdy nedozvíme, co se s tím darem stane. Nakonec jsem dostala i s dcerou pozvání do Lobkowiczkého paláce, kde byl náš dar princezně Sophii předán. Druhý den jsme se zúčastnily i setkání v Černínském paláci. Její Výsost vstoupila a měla naši brož na sobě.
To jste musela být pyšná…
Měla jsem slzy v očích, husí kůži a doslova se mi podlomila kolena. Byla to velká radost.
Foto: se svolením Stefany šperky
