Čelo proměněné kůlny otevřené k jihu chrání hustý baldachýn pnoucí vistárie. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Jak proměnit kůlnu v coolnu?

Vstoupili jsme z travnaté cestičky do barevného království v jedné z pražských zahrádkářských kolonií, o které pečuje paní Dagmar. Je zřejmé, že se s každým ze 400 metrů čtverečních doslova mazlí. Práce na zahradě jí však nevoněla vždycky. Vyrostla na okraji Prahy, v Dolních Chabrech, kde mají její rodiče dům s velkou zahradou, a jako dítě se musela každý víkend zapojit do její údržby – hrabat listí, rýt záhony, vytrhávat plevel. „Nesnášela jsem to a záviděla jsem spolužačkám, které bydlely v paneláku, že pomáhat nemusejí a mají volno,“ ohlíží se s úsměvem o pár desítek let nazpátek. Názor si časem značně poopravila.

Chci vlastní zahrádku!

Když se vdala, koupili s manželem pozemek v Praze na vlastní domek, ale ke stavbě nedošlo. „Manželství se nepovedlo a já se se dvěma malými syny stěhovala do bytu v paneláku. Zjistila jsem, že to není takový ideál, jak jsem si představovala coby školačka, ale už v něm žiju dvacátým rokem. Přestože mám z bohnického balkonu překrásný výhled na Prahu i prostor na truhlíkové pěstování, začala mi zahrada chybět. Moje svobodomyslná povaha potřebuje ke zklidnění a uzemnění ruce zabořené v hlíně,“ přiznává.

Nejdřív hledala zahrádku s malou stavbou na přespání někde mimo Prahu. Jenže buď byla chata moc daleko, nebo byl pozemek v záplavové oblasti, kde by si ji nemohla postavit. Prostě pořád to nebylo ono. „Nakonec jsem objevila tuhle zahradu v kolonii na kraji Prahy, nedaleko mého bydliště. Při prohlídce nás tady bylo osm najednou! Byly to nervy. Ale já jsem přesně tuhle chatu nutně potřebovala! Předsedkyně družstva kolonie asi vycítila, jak moc o pozemek stojím, a přiklepla mi ho.“

Na obrázku z oné doby je jasné, že byla zahrádka v zuboženém stavu. Okraje zarostlých záhonů byly vybetonované, na chodnících byla rovněž betonová dlažba, venku i uvnitř skládka všeho možného harampádí. „Když jsem se nadšeně chlubila rodičům mojí koupí, maminka jen vytřeštila oči a suše pronesla: Proboha, taková kůlna!!! A to pojmenování už chatě zůstalo.“

Pod tmavou pergolou září bílá okna s okenicemi a dřevěná lavička. Křesílka jsou z polyratanu. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Vytvořit si zázemí

Nejdřív objednala nová majitelka kontejner a na první várku práce, tu nejhorší, si pozvala dva brigádníky. „Vyházeli vše nepotřebné a na pozemku zůstala jen prázdná kůlna a spousta starých stromů. Vrhla jsem se do úprav s velikou vervou. Zpočátku jsem si ani neuvědomovala, jak náročné bude dát všechno do pořádku a kolik to bude stát,“ říká naše hostitelka. Koupě se uskutečnila na jaře a na práci venku nebylo ještě dost teplo, tak si prý nejdřív upravila vnitřek – zázemí, kde by se dalo přebývat. „Nechala jsem udělat novou elektroinstalaci, celou kůlnu vytapetovala a zařídila. Pár drobností jsem sehnala u vetešníků, větší kusy jsou z IKEA. Natírala jsem je speciální patinovací křídovou barvou od firmy Annie Sloan. Udělají na nových věcech jemný nádech starého dřeva. Tenkrát mě to moc bavilo,“ vzpomíná Dagmar.

V přístavku nacházejícím se vlevo od chatky je dost místa na uskladnění nejrůznějších věcí, které zrovna nejsou potřeba. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Už při proměně kůlny v útulné světlé obydlí 1 + 1 samozřejmě myslela na to, jak budou postupovat venkovní práce. Plánování ji totiž nesmírně baví. A realizace, při níž bylo třeba přesouvat spoustu materiálu, samozřejmě taky. „Zničila jsem si tenkrát nové sportovní auto, které převáželo suť, hlínu, cihly a pak stromky, keře, květiny, dokonce i čerstvý kravský hnůj, který jsem koupila kdesi na vsi v pytlích a vytekl mi do kufru. Zničil voňavé čalounění a zápach se v autě držel víc než měsíc. Ale to jsem celá já. Než bych někomu řekla, radši si všechno odvozím sama.“

Vpravo je odpočinkové zákoutí, kde bývá odpoledne příjemný stín. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

První byla vistárie

Na pozemku bylo hodně starých stromů. Pět rozsochatých dřevin nechala majitelka pokácet, jinak by nebylo místo pro kus souvislého trávníku nebo pro slušný bazén. Nezapomněla však na to, aby tady zůstaly dva vhodné stromy pro zavěšení houpací sítě. „Je úžasná, moc ráda si v ní lebedím a čtu. Visí na švestce a třešni. Pak tady ještě zůstala meruňka a broskev. A nově jsem zasadila jablůňku a blumu. Ale úplně první rostlinou, kterou jsem si pořídila, byla vistárie.“

Dagmar chtěla, aby se popínavá dřevina rozrostla přes pergolu před chatou obrácenou k jihu. Na podlahu posloužily dlaždice, které byly rozeseté bez ladu a skladu po zahradě. „Všechny jsem vykopala a očistila a táta mi z nich udělal malou terásku. I pergola je jeho dílo. Ještě že ho mám.“ podotýká. „No a zbytek už zařídila vistárie. Roste jako ďas. Vyšplhala se i na térovou lepenku na střeše a přelézá na druhou stranu k plotu. Je to příjemný baldachýn. Díky vistárii je v létě příjemné klima i uvnitř.“

Proměna interiéru je skutečně neuvěřitelná. Bílá, jemně růžová a béžová jsou pro tento malý prostor velmi dobrou volbou. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Z dřevěného posezení zůstala na terase o rozměru 5 x 3 metry jen lavice. Doplnil ji stolek z kovu a skla a křesílka z polyratanu, které lépe odolávají nečasu. „Původní dřevěné kousky jsem nevyhodila. Hodí se, když přijde větší společnost, a ta chodí často a ráda. Vše je schované v přístřešku,“ otevírá naše průvodkyně dveře se srdíčkem vlevo od chaty. Za nimi je perfektně srovnané vše, co zrovna není potřeba. „Malý sklad plný harampádí nalepený na sousedův plot tady kdysi byl. Když jsem chatu koupila, zbourali jsme ho. Tatínek mi udělal nový s prosklenou střechou, takže je tu dobře vidět. Prochází se tudy taky k záchodu,“ ukazuje majitelka malou místnost vpravo, na jejíž stěny použila stejnou tapetu jako v chatě.

K útulnosti přispívají drobnosti na poličkách a měkké polštáře. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Ve vlastním stylu

Konstrukce okenic u coolny připomíná styl francouzského jihu. Dagmar má radost, že jsme si jich všimli, protože takové se u nás nedají sehnat. „Nakonec jsem je objevila v Hornbachu, jsou to dveře ze šoupacích skříní,“ směje se a hned ukazuje interiér, který provensálskou inspiraci rovněž nezapře. Ve stejném duchu chtěla původně ladit i zahradu. „Záměr jsem nedotáhla. Začaly se mi sem motat rostliny a keře anglického i českého venkova, takže teď je to společenství specificky ,moje‘. Když se mi něco líbí, musím si to koupit, protože to tady nutně potřebuju,“ podotýká.

Snažila se, aby zahrada byla hezká hned, ale prý se to podařilo až tak třetím rokem. „Na trvalky se musí čekat, než zakoření, než se chytí, a pak člověk třeba zjistí, že se jim v tom místě nelíbí, a nastane stěhování… Sázela jsem tedy zpočátku hlavně jednoletky, které udělají parádu hned. A mám je v oblibě pořád.“

Rostliny v jakékoli zahradě nejlépe vyniknou v zeleném kontrastu trávníku. Platí to i tady. „Starý porost jsem samozřejmě zrušila. Pak jsem půdu prokypřila, odplevelila, udusala, navezla mnoho pytlů čerstvé zeminy a zasela směs Král trávníků. Od počátku se snažím, aby byl terén rovný, ale je pořád samá vlna, i když na podzim vždycky hlínu do prohlubní přidávám.“

Do pastelové kuchyňky se hodí pracovní deska z tmavého dřeva. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Každý rok je jiný

Dagmar se snaží pěstovat květiny, kterým se tu líbí. V některých případech, když šlo o ty, které má ráda, však šla do pokusu s vědomím, že těžko uspěje. „Miluju hortenzie, ale vím, že jim svědčí polostín. Vysadila jsem je nejdřív u plotu vedle stěny ze sibiřského jilmu, který roste velmi rychle. Byly přistíněny, ale ani to nepomohlo. Prostředí pod meruňkou jim svědčí líp. U plotu se nelíbilo ani bohyškám, tak jsem je zkusila dát na severní stranu záhonku u terasy. Snaží se, ale jih je jih.

Zasadila jsem také osvědčenou levanduli, která miluje slunce a kvete v první půli prázdnin, po ní se rozjedou ořechoplodec cladonský a perowskie lebedolistá. Dělá veliké trsy a vypadá trochu jako levandule. Ještě jsem přidala afrikány, které skupinu hezky rozzáří,“ pokračuje bez přerušení zahradnice. Hned však dodává, že příští rok už tady afrikány nebudou, protože celá tato pasáž bude ladit do fialova. „Žlutou moc nemusím. Ale ty afrikány se sem vždycky nějak samy nacpou,“ diví se naoko.

V kuchyni s proskleným rohem samozřejmě nechybí bílý prostorný dřez. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Oblíbila si už zmíněné letničky, hlavně krásenky a cínie, které se radostně vyhřívají v jižním slunci. „Některé se vysemení samy, u jiných semínka sbírám. Pořád mě baví každý rok je znovu vysazovat. Nějaké novinky si nosím i z botanické zahrady v Tróji, vždy mi tam dovolí vzít si semínko.“ Semena si dovezla Dagmar i ze své předloňské poutní cesty do Španělska. Šla svatojakubskou cestou do Santiaga de Compostela a zaujaly ji veliké hruškovité plody lagenárie, které tam prý rostou skoro na každém stromě. „Poutníci kdysi používali vydlabané plody tykvic jako nádoby na vodu. Já jsem zasadila semínka u meruňky vedle sprchy a další u třešně. Rostlině se tu líbí, už má taky parádní plody. Je to jednoletka, v příštím roce ji zasadím zase.“

 V rabátku na okraji terasy nahradila plechová vanička původní dřevěnou, která se rozeschla. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Zákoutí nejen pro odpočinek

Při formování zahrady majitelka myslela také na vytvoření různých zákoutí. Útulný odpočinkový koutek je vpravo vedle chaty, kde je u dřevěné stěny lavice a u krásné cihlové zdi stolek s kovovými židlemi. „Tu stavěl tatínek ze starých cihel, které jsem vozila z bouračky od Berouna. Vypadá, myslím, hezky. A hlavně šikovně odděluje prostor od sousedovic tújí a plotu. Je to posezení na odpolední kávu nebo drink, protože v tu dobu zajde slunce za chatu. Večer už sem zase praží.“

Při naší návštěvě zdobily třešeň sousedící se sprchou veliké plody lagenárie. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

Ranní a večerní občerstvení se podává na terase před coolnou. Lze ji vlastně také nazvat zákoutím, protože majitelka odclání cestu k přístavku lehkou bílou záclonou. Odpočinek nabízí i houpací síť a křesílko, ale Dagmar prý v nich vydrží vždy jen chvilku. „Hned vidím, co by se mělo ustřihnout, vyplet, a lezu ven.“

Pod bazénem směrem na jih je řada motýlích keřů neboli komule Davidovy, která odděluje permakulturní zahradu rozprostírající se až k plotu. Ve směsi vidíme divoká rajčata, měsíček lékařský, papriku beraní roh, jednoleté bylinky, dokonce i cuketu. Další zeleninu jsme objevili u plotu na druhé straně, kde je „zátiší s kompostérem“. Jde o kadeřávek, který se, dobře pohnojen, rozrůstá skutečně bujně. „Nikdo ho nechce jíst, tak ho podusím – a vyhodím,“ rozesmála nás naše průvodkyně lakonickým sdělením.

„Moje svobodomyslná povaha potřebuje ke zklidnění a uzemnění ruce zabořené v hlíně,“ říká Dagmar. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol

A už jsme skoro u branky, kde je vpravo při pohledu od coolny pár angreštů a rybízů. Skutečně tady nic nechybí, kupodivu ani plevel, který se pod těmi keříky klidně rozrůstá… „Nemám ráda, když je vidět hlína, to radši nechám i plevel, protože aspoň drží vlhkost. Dřív než se vysemení, ho samozřejmě posekám nebo trhám semínka,“ udivuje zahradnice zvláštním postupem. Kolem branky se rozrůstají pnoucí růže, zleva prý žluté a zprava růžové. Už jsou odkvetlé, tak objektiv příliš nepřitahují. „Za rok dva to bude lepší. Přisadila jsem k nim ještě osm botanických klematisů. Květ mají sice malý, jen jako pětikorunu, ale když jich je hodně, jsou moc krásné. A jsou tvrdší, odolnější než ty běžné, které tady nejdou.“

Při loučení slibuju, že se příští rok přijedu na tu úžasnou oázu plnou vůní podívat. Už se na branku v objetí klematisů i na nadšenou zahradnici těším.

Čelo proměněné kůlny otevřené k jihu chrání hustý baldachýn pnoucí vistárie. foto: František Vaňásek, autorka a Dagol