tarý chlév se změnil skutečně k nepoznání. Také jeho střechu s kozuby i čepici na studnáchchrání a zdobí štípaný šindelTaké jeho střechu s kozuby i čepici na studnách chrání a zdobí štípaný šindel

Tam, kde se zastavil čas

Z dřevěných staveb, ztmavlých věkem, i ze stromů, které tady také rostou odpradávna, na nás dýchl klid. Po hektické cestě působí velmi blahodárně. Paní Zdena na nás koukla a široce se usmála. „Prožíváme to s Borisem pokaždé, když sem přijedeme. Zastavíme auto ve dvoře a očarovaně hledíme. Jako když se člověk přesune do jiné dimenze.“

Nejkrásnější místo na světě

Zdena je rodem z nedaleké vesničky. Studovala pedagogickou školu v Ostravě, ale stále se do kraje nad Bečvou vracela. I potom, když s kamarádkou odešla do Prahy a když jí padl do oka vysoký absolvent Akademie výtvarných umění. Boris je ze Zlína, tedy také Valach. A tak jezdili o víkendech a o prázdninách spolu. Ve dvou – a za pár let už ve čtyřech.
„Když byly starší dceři Adélce asi čtyři roky, moji rodiče se rozvedli a rodinný domek prodali. Tím skončily naše prázdniny na Valašsku. Vůbec jsem si neuměla představit, jak budeme bez té naší přírody žít,“ přiznává Zdena. Rozhodli se tedy s Borisem, že koupí chalupu. Začali objíždět Vysočinu i jižní Čechy, ale Zdena si po pár výletech uvědomila, že jí to pořád táhne na Bečvu. „Tady jsem doma, valašské kotáry jsou pro mě nejkrásnějším místem na světě.“ Tehdy jí zničehonic poslala maminka zprávu, že Beďa Ondryáš prodává pod Bobíškem ranč a chce si na Dolince, v údolí, postavit něco nového. „V životě by mě nenapadlo, že Beďa může toto místo opustit! Chodívali jsme sem s rodiči pomáhat při zabíjačce i jen tak na kafe, naše rodiny se přátelily. Tady jsem vždycky měla pocit, jako když se vracím do minulého století. Všechno tu bylo prosté, jednoduché.“

Zdena vzpomíná, že když zprávu od matky objevila, byl už podvečer. Vytáhla děti z postýlek, zavezla je Borisovi, který byl ještě na akademii, a vyrazila na Bečvu. Beďa spal, ale to ji nezastavilo. Za chvíli už mžoural nad kafem. A že se nedá nic dělat, protože už dostal od jednoho zájemce zálohu. Ten prý chalupu zboří a postaví si tu okál. „Řekla jsem mu, ať peníze vrátí, že mu dáme totéž a něco navíc. Když ranč prodá nám, může si dál držet ovce, které tu pásla jeho nejstarší sestra Mařa, může dál sušit seno a užívat zahradu. To mu přišlo zajímavé.

Přespala jsem v chalupě. V noci hodně pršelo. Když jsem za svítání odcházela, na všem ležela vlhká mlha. Roubenka byla nacucaná vodou jako stará gemba (hřib). Všimla jsem si, že jednu díru ve střeše plné lepenkových záplat ucpal Beďa dokonce kabátem. V té chvíli jsem se lekla, že jsem koupila shnilou barabiznu. A říkala jsem si: až to Bora uvidí, tak mě přerazí,“ líčí dramaticky Zdena.

íky široké obháňce a užšímu roubení se zvýrazněnými zhlaví trámů sedí obytné stavení pod vzrostlými vlašskými ořechy jako hříbečekjako na dlani

Jsme trochu staromilci

Ke cti Bedi Ondryáše budiž připomenuto, že poskytl Borisovi při opravách vše potřebné. „Nekoupil jsem nářadí, lopatu, táčky (kolečka), nic, všechno jsem měl od něho,“ pochvaluje si chalupář. „Naše domácnosti se tak propojily, že jsem u něj vždy našla vajíčka či co mi pochybělo, a Beďa si zas vypůjčil třeba budík nebo televizi, když se mu porouchala,“ přidává se Zdena ke chvále. Často s Bedřichem sedávali u chalupy nad pivem a mudrovali, jak se co dělá. Pomohl svými bohatými zkušenostmi, anebo třeba přinesl jehně, které pak s přáteli a sousedy opékali na ohni. Ranč zkrátka fungoval dál – a mládl. Zdenčin tatínek, elektrikář, obětavě pomáhal a maminka, místní rodačka, zmobilizovala příbuzenstvo. Je z devíti dětí, takže o pomocníky nebyla nouze. Zdena tu má navíc spolužáky, takže kam se v okolí obrátili, tam měli otevřené dveře.

I když o chalupářích z Ondryášova kotáru místní říkají „Pražáci“, říkají to s láskou. Jsou „jejich“. Když se jednou zmínili, že se jim líbí kamenný stůl, jako mají ve skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm, za týden našli před chalupou kamennou desku. Teprve nedávno se dozvěděli, od koho je.

Podkroví je viditelně určeno pro odpočinek a snění…

Přes stůl s dohladka „oseděnými“ židlemi vidímeobílenou pec; v létě se v ní zatopí, jen když je třeba něco usušit

Opravy kolem dokola

Nejdřív samozřejmě přišla na řadu střecha obytného stavení. Vrátil se na ni dřevěný šindel, který tu byl původně. U roubenky, odspodu hodně vlhké, vyměnil Boris s místními tesaři shnilé spodní trámy a vše usadili na novou kamennou podezdívku. Pryč musela jít i stará dřevěná podlaha, která v sednici seděla jen na hlíně. Na důkladnou izolaci přišly pěkné široké fošny od tesaře, který si je pro sebe deset let sušil na zahradě. S tím Zdena souhlasila. Když ale chtěl Boris prokopat a provrtat kanál sadem a přivést vodu ze studny do chalupy, bránila se. Fakt, že nosili vodu ve vědrech, ji nijak nekrušila. Nakonec však ráda přistoupila na návrh svého muže, že když bude voda, „přisroubí“místo bývalé šopy na nářadí ještě koupelnu se záchodem. Ať nemusí běhat v metrovém sněhu na suchý záchod za chlévem. Když se však sejde víc lidí, pořád se hodí…

Velká světnice, kde se ještě v půlce minulého století scházeli – každý se svou lžící – nad společnou mísou členové rodiny Ondryášů, se vlastně moc nezměnila. Je těžké představit si, že tady žili rodiče, dvanáct dětí a ještě staříček se stařenkou. Ti spali v malé sousední komůrce, sloužící i jako spižírna. Děti naskákaly nahoru do sena. „Topili tenkrát v peci, která tady zůstala. Hlavním zdrojem tepla však jsou stará dvouplášťová kachlová kamna, která jsme si přivezli z Prahy. Jsou v síňce, uprostřed chalupy, a vytopíme jimi všechno dole i nahoře. I při velkých mrazech v podkroví větráme, jaké je tam teplo.“
Z půdy už seno dávno zmizelo. Nad schody je světnička, kde spávaly dcery, a na ni směrem k přednímu štítu navazuje ložnice. Do ní Boris vytvořil z kuláčů veliké letiště. Jinak se do tvorby nábytku pouštět nemusel. Něco tady zůstalo po Ondryášových, malované truhly jsou z Levoče po Zdenčině dědovi z otcovy strany, stará kredenc dole v sednici po její tetě z Kamenického Šenova, postel po druhém dědovi Kubáňovi z Bečvy – a mohli bychom jmenovat dál. Každý kus má svůj zajímavý příběh…

„Staříček měl postel strčenou ve včelíně – a měl ohromnou radost, že ji bude ještě někdo používat. Představte si, že v téhle úzké posteli bylo počato devět dětí!“ ukazuje Zdena kus nábytku, který byl i pro ni osudový… Postel byla nejen úzká, ale i krátká, a tak Boris vytvořil z fošen delší bočnice. Naučil se tady od řemesla skoro všechno. Dokonce i roubit stěny a dělat mšení mezi trámy. To je místní výraz pro výplně spár. Jediné, do čeho se nepouští, je elektrika.

Úzké lože dědy Kubáně, v němž bylo počato devět dětí, má nové, delší postranice

A kde bude ateliér?

Rodina tráví na chalupě, nebo jak se tady spíš říká na ranči, celé letní prázdniny. Slastně si užívají klidu, a když vstřebají první porci, setkávají se s lidmi. Boris samozřejmě také udržuje, opravuje a maluje. Zdena o něj s láskou pečuje, poklízí, sbírá bylinky, připravuje léčivé lektvary a vymýšlí, čím zkrášlit jejich život.

„Zdenka mě vždycky zajímavě motivuje: Když ten chlév opravíš, budeš mít krásný ateliér, říkala. Tak jsem opravil chlév, obložil dřevem podkroví a ona řekla: Co kdybychom ho nechali holkám… Kdyby to řekla rovnou, možná by mi práce nešla tak rychle od ruky. Je to šikovné děvče,“ konstatuje se smíchem chalupář. Zdenin organizační talent jde však ještě o velký kus dál.

Když už bylo jasné, že ve chlévě nebude ateliér, přemýšlela, kam s ním. „Tady při zadním štítu chalupy byla obyčejná šopa. Kůlna. Starý pan Ondryáš, Beďův otec, sem zajížděl se zdobeným pohřebním kočárem. Hospodářství je sice docela dobře uživilo, ale on si takto ještě s koňmi přivydělával. Navrhla jsem Borovi, že ateliér uděláme tady. Nadšený nebyl. Jela jsem pak něco vyřídit na geodézii do Vsetína a viděla jsem, že tam Romové likvidují jakési nízké domky. Nádherné stoleté stropní trámy, širočinou otesané, skládali na hromadu a čistili.“ Zdeně to nedalo, vystoupila z autobusu a ptala se, co s trámy hodlají dělat. „Řekli, že dostali bydlení jinde, a jestli chci, dřevo mi prodají. Že prý je i přivezou a budou s námi bydlet. Pro jistotu jsem jim udala špatnou adresu.“ Šla s nimi srdnatě až do jejich kolonie a dojednala koupi. Dvě stě korun za devítimetrový trám, padesát za vyřezávanou krokev. Na geodézii zapomněla a honem zpátky domů. „Když jsem řekla Borovi, za kolik budeme mít trámy, skočil hned do náklaďáku. Dvakrát jsme se otočili a trámy byly doma. V rožnovském muzeu se totiž platilo v té době dvě stě korun jen za jeden metr opracování trámu širočinou!“
Na místě zchátralé kůlny pak vyrostl ateliér jako květ. „V některých částech jsme museli přidat i novější dřevo, ale vysroubili jsme to pěkně, což?“ pyšní se Boris, který se vrhl do stavby spolu s místními tesaři. Jako výplň mezi trámy použili povřísla, zkroucená ze sena, a speciální valašský mech. „Paní Kopčanová ho dodávala do muzea v Rožnově po pěti stovkách za pytel, tak jsem jich pár koupila“ – zvyšuje svůj podíl na stavbě Zdena. „Jenže to v zimě začaly žrát srny, takže jsme občas viděli skrz díry k lesu.“

Příběh ranče v kotárech pod Bobíškem by vydal na román. A ateliér vydal na několik pěkných snímků. Přísavník, obrůstající stavbu, si totiž našel cestu oknem a přispěl do prostoru plného knih a barev svou svěží zelení. Zdena přidala voničku polních květin, v níž nechybí její oblíbený modrý barvínek.

Do ateliéru vnikl střešním oknem přísavník neboli psí víno

Ty stromy nás přežijí…

Stejně jako v interiéru, snaží se chalupáři zachránit pamětníky starých časů i v sadě. „Říkali nám, že musíme všechny jabloně i trnky vykopat a vysadit nové. Ať pořádně rodí. Ale řekli jsme si s Borou, že tu staré stromy necháme a ovoce radši koupíme. Ten pohled je k nezaplacení,“ vede mě Zdena do sadu, kde chlapi nakukují do studánek. Vrchní je pro horní chalupu, spodní byla pro dobytek. Chlév se proměnil v krásné obydlí pro Adélku a Kamilu. Mladší Kamila studuje kulturní a sociální antropologii a sbírá zkušenosti po světě, ale letní prázdniny a Vánoce bez Bečvy si neumí představit. Adélka, která se věnuje ilustraci, volné grafice a malbě, sem jezdí častěji. Miluje i jarní a podzimní práce. O prázdninách tady s tátou maluje a budou prý na ranči společně také vystavovat. Prostorný chlév, kde bývaly v zimě ustájeny ovečky, se totiž proměnil ve výstavní síň. Kamenné stěny jsou očištěné a nově zaspárované. „Co tady v létě namalujeme, by se mohlo pověsit nebo opřít o stěny, a vždycky by se udělala výstava. K tomu táboráček, něco na popití…“ těší se Boris. Urodí-li se trnky, nebude o lahodnou pálenku nouze. Okoštovali jsme tu z předloňské úrody. Neměla chybu. „Na Bečvě zmrzla úroda, ale tady se to zastavilo. Jsme dost vysoko, ale na nějaké hraně. Ve stráni, ale přitom na straně, chráněné před vichry. Zkrátka zázračná poloha,“ pochvaluje si Boris. Ale možná je to také tím, že má na trnkovici svůj systém. „Tady se to urodí, posbírá, nakvasí, vypálí, vypije a pak se to poctivě vrátí pod strom. Ten krásný kruh se uzavře. Ale zalévat se nesmí moc často a je třeba střídat stromy.“

tarý chlév se změnil skutečně k nepoznání. Také jeho střechu s kozuby i čepici na studnáchchrání a zdobí štípaný šindelTaké jeho střechu s kozuby i čepici na studnách chrání a zdobí štípaný šindel