„Klobouky jsou jako moje děti,“ říká modistka Libka Safr

Je princezna Tessy Lucemburská vaší nejslavnější zákaznicí?

Nikdo slavnější můj klobouk na hlavě neměl. Byla bych ráda, kdyby mých služeb využily i další královské rodiny. Pro modistu není ani tak důležité, jestli si jeho klobouk vezme slavná herečka, jako to, že ho nosí slavný aristokrat. Právě aristokrati totiž určují trendy v kloboucích.

Je těžké se k nim probojovat?

Aristokrati jsou dost uzavření. Poté, co si vzala můj klobouk Tessy, jsem získala více zakázek v Anglii mezi „obyčejnými“ bohatými lidmi, ale v aristokratických kruzích to trvá mnohem déle. Předchází tomu opatrná, dlouhá komunikace a získávání si vzájemné důvěry.

Máte nějaké sny, pokud jde o Česko?

Ráda bych se dostala k Dagmar Havlové, to je dáma na úrovni a můj nesplněný sen.

Začínala jste jako módní návrhářka. Jak jste se stala modistkou?

Asi před patnácti lety jsem se snažila prorazit ve světě módy. Když už ale několikátá kolekce skončila v garáži, rozhodla jsem se, že budu o módě raději jen psát. Pak jsem se setkala se sedlářem Ondřejem Šímou, jedním z posledních, který u nás tohle řemeslo dělá. Ptal se mě, jestli mi nechybí kreativita. Tehdy jsem si uvědomila, že skutečně kulhám na jednu nohu. Shodou okolností jsem v té době dočetla v životopise Coco Chanel, že začínala jako modistka. Dokonce jen přešívala už hotové klobouky, ani je sama nevyráběla. A tak jsem si řekla, že budu vyrábět klobouky. Chtěla jsem je dělat jen pro radost, bez toho, že bych se stresovala tím, jestli si je někdo koupí.

A nakonec je o ně velký zájem. To vás muselo překvapit.

Dodneška mě to šokuje. Kdo mě zná, ví, že jsem vždycky dojatá, když si ode mě někdo objedná klobouk nebo mě jen pochválí. Na začátku mi pomohlo i to, že na mou práci byl dobrý ohlas u odborné veřejnosti. Módní novináři si mé kolekce půjčovali, fotili je a byli nadšení z toho, že tu někdo dělá něco jinak.

Jak to bylo v počátcích s prodejem klobouků?

Ze začátku se nekupovaly. Teprve postupem času jsem si našla své klienty, o kterých jsem ani nedoufala, že tu jsou. Pomohlo mi i to, že klobouky přišly do módy.

Povedlo se vám prorazit i v zahraničí. Například v Londýně máte zastoupení.

Londýňané mají rádi nové designy a klobouky i čelenky nosí. Snažila jsem se tam získávat klienty delší dobu a loni se povedlo uspořádat přehlídku na českém velvyslanectví. Měla úspěch – pro ně je to zajímavé a neotřelé, byli nadšení. Mít své zastoupení v Londýně je snem každého designéra – u nás je to koníček, ale tam se dá vydělávat.

Jak se vám podařilo navázat spolupráce s Dubají?

Ti si mě našli sami. Žijí tam movití lidé, kteří mají rádi výstřelky, a tak tam prodávají avantgardní designéři z celého světa – a za klobouky tam chtěli mít mě, čehož si moc považuju. Nikdy jsem tam ale nebyla. Život v Dubaji je drahý, všechno komunikuju na dálku. V březnu tam budu mít přehlídku.

U nás děláte klobouky jen na zakázku?

Několik kousků mám v La Gallery Novesta v ulici Elišky Krásnohorské, kde prodávají čeští designéři, ale jinak tvořím jen na zakázku. Je to pěkný rituál, který se zákaznicím líbí – užívají si ty chvíle, kdy se o ně starám. Přijdou na návštěvu, popovídáme si o jejich představě. Každý klobouk je pro mě jako mé dítě, které předám do adopce majiteli.

Jak takový klobouk vlastně vzniká?

První krokem je nákup polotovaru z našeho Tonaku, firmy, která je jediným výrobcem polotovarů na světě a dodává je i těm nejslavnějším modistům. Polotovar, který je buď z veluru, nebo z králičí plsti, nasadím na dřevěnou formu a mokrým plátnem namočím. Pak jej pomocí páry a vlhka tvaruji. Přirovnávám to k ruční sochařské práci. Když se materiál namočí a zahřeje, má stejné vlastnosti jako hlína nebo modurit. V této fázi je důležitá i žehlička, ideálně těžká kovová. Přejíždím s ní přes mokré plátno a tvaruji. Když je klobouk vytvarovaný, připne se připínáčky k formě. Stoprocentně suchý je tak za dva dny. Pak se ještě může naškrobit, aby byl co nejpevnější.

Dřevěných forem tu máte hodně. Jak moc jsou důležité?

Formy jsou to, co dělá modistu modistou, protože tvar klobouků určuje právě forma. My mezi sebou dokonce navzájem „bojujeme“, kdo kde sežene jaké dřevěné formy, protože už se málokde vyrábějí a nové stojí spousty peněz. Je to trochu bizarní, ale – když zemře nějaký modista, předháníme se u dědiců, aby nám prodali formy, které po něm zůstaly. Stojí to obrovské peníze. Mě v takovém případě finančně pomáhá můj tatínek.

Jak pokračuje v práci dál, když máte klobouk vytvarovaný?

Musí se začistit okraje a dovnitř se dává stuha, protože klobouk pracuje. Když klobouk uvnitř obšijete stuhou, drží tvar a velikost. Zvenčí se pak našije jakákoli ozdoba, kterou si vymyslíte. Ráda používám šperky nebo porcelánové lebky, ale i geometrické předměty.

Plstěné klobouky se nosí v zimě. Pracujete i s letními materiály?

Mám tu třeba klobouky ze sisalu. S tímto materiálem se pracuje stejně jako s plstí. V metráži si dáte ustřihnout třeba metr, ten dáte na dřevěnou formu a tvarujete ji mokrem a vlhkem. Pak to ještě fixujete lepidlem. Slamáky kupuju hotové a dál je tvaruji a zdobím. Krásné jsou také klobouky z panamy, to je speciální druh trávy. Je to nejluxusnější materiál, pokud jde o klobouky na léto. Je velmi drahý, ale vydrží celý život. Je pevný a dá se dobře udržovat. A má krásnou barvu.

Proslavila jste se i výrobou čelenek, které podle své invence zdobíte.

Ano, i na ně používám, co mi přijde pod ruku. Mám čelenku s lampičkou ve tvaru pusy, která svítí, lampičku s brýlemi… Ráda na ně dávám i síťky, stejně jako na klobouky.

Takové originální čelenky by se daly vyrábět i doma…

Já dělám i čelenky z plsti, ale dají se ušít i z látky nebo si můžete koupit kovovou čelenku a nazdobit si ji sama – nebojte si vzít cokoli, co vám barevně nebo tvarově vyhovuje, žádné omezené neexistuje.

Vy sama nosíte klobouky?

Klobouk je ozdoba, není to praktická věc. Když jsem v Anglii, nosím klobouk pořád, ale u nás si tu radost udělám tak jednou týdně. Baví mě najít si příležitost na to, abych si na sebe vzala něco úplně jiného než obvykle. Ráda si s oblečením a s doplňky pohraju a udělám se krásnou.

Libka Safr

Rodačka z Prahy, začínala jako módní návrhářka, ale od roku 2009 se věnuje pouze tvorbě klobouků a čelenek. Háčku ve jméně se zbavila záměrně, aby jí v zahraničí nekomolili jméno. S úsměvem dodává, že dnes jí jméno občas někdo zkomolí u nás. Úspěšně se prosazuje v zahraničí. Pro zajímavost: nejlevnější model klobouku vyjde přibližně na 3500 korun. Cena může šplhat neomezeně nahoru. Záleží na požadavcích zákazníka.